Povídka č. 146

Možná by tato příhoda stála za vyprávění, a tak trochu odlehčení.

Náš pětiletý vnouček byl na jaře nemocný, a protože se nevědělo co mu je a doma měl právě měsíc starou sestřičku, zůstal tedy u nás, u dědy a babičky, aby jí případně nenakazil. Nakonec se to ukázalo jako správné rozhodnutí, protože se z dosti vysokých teplot vyklubaly plané neštovice. Většinu dne tedy trávil v posteli, četli jsme Křemílka s Vochomůrkou, a to už pak znal skoro všechny kapitoly zpaměti, dokonce už věděl i na které stránce jaká příhoda začíná. A také se samozřejmě díval na jeho oblíbené železniční přejezdy. Pozná přejezdy podle signalizace i z kterého jsou státu. Tentokrát mu učarovaly přejezdy z Nashvillu. Také rád s dědou i doma poslouchá staré CD s Johnym Cashem. Když už mu bylo lépe začal mi říkat, že za dva dny poletí do Nashvillu, a že mi tady asi bude smutno. Má bujnou fantazii, a tak jsem na tu hru přistoupila. Jenže ouha, za dva dny nastoupil na dědečka, jak to, že nejedou do toho Nashvillu, když mu to slíbil. Dědeček samozřejmě nevěděl, o co jde, a co mu asi v zápalu boje napovídal. Vnouček už měl oči plné slziček. Naštěstí dědu napadlo vzít PC, tam najít ceny letenek do USA s tím, že jsou velice drahé a ukazoval vnoučkovi kolik stojí. Kryštofek už zná číslice, a tak ho dědeček jakžtakž uchlácholil, že je to moc tisíc a letenky právě teď nejsou volné. Ovšem druhý den to mělo pokračování. Vnouček našel v chatičce nějakou krabici a začal dědu přemlouvat, že by ho tedy mohl dát do té krabice, udělat tam dírky pro dýchání a nahoře zalepit. Určitě by to pak prý bylo levnější, kdyby letěl jako krabice v zavazadlovém prostoru. Děda mu nedovolil do té krabice ani vlézt. Zase oči plné slziček, a tak jsem mu vysvětlovala, že je ještě malý a až třeba za deset let tam může s dědou letět. Zkonstatoval ještě, že se malým dětem takové věci nemají slibovat. Krabice mu ale stále nedávala pokoj. Znovu ji nedávno vyndal z chatičky, a za pomoci dědy se znovu soukal do krabice. To jsme ještě hlídali druhého deseti měsíčního vnoučka, který kulil nechápavě očka, co to ten jeho bratranec dělá. Kryštofek se opravdu do krabice nasoukal, děda ji musel i zavřít, prý aby věděl, jak by to vypadalo. Docela jsme si oddechli, když vylezl s tím, že by to asi celou dobu letu do Ameriky nevydržel. Ovšem já už teď mám obavy, že za mnou opravdu v patnácti přijde a bude tvrdit, že letí s dědou do toho Nashvillu, když jsem mu to tenkrát napovídala...