Povídkla č. 141

Je konec Masopustu, končí doba veselí a hojnosti, hlavně masitých dobrot, protože v tomto období se pořádají hlavně zabíjačky. Ale pečou se také sladké moučníky, většinou koblihy a třeba i boží milosti. Ty jsou opravdu boží. Znovu se objevují Maškarní průvody a Maškarní bály. V našem městě se Maškarní bál těší opravdu velké oblibě a měl /pokud ho nepřerušila pandemie/ svou tradici a pořádal se ve zdejší Sokolovně. Maškarní plesy navštěvuji docela ráda, ale jít za masku se mi poněkud vždy příčilo. Asi když jsem chodila do první třídy, tak bylo v místním Pohostinství uspořádáno Maškarní odpoledne pro děti. Maminka si dala vekou práci, aby mi ušila nějakou sukýnku a na ní navrstvila několik sukýnek z bílého krepového papíru, a vyrobila klobouček potažený červeným krepovým papírem s bílými kolečky. Pak už jen bílé punčošky a blůzička. Ano, byla ze mě mochomůrka. Ale moc radosti jsem mamince neudělala. Povětšinou jsem jen stála nebo postávala blízko maminky, sednou si totiž moc nedalo. Stále mě postrkovala, ať se zapojím do skotačících dětských masek, ale můj ostych byl větší. Ani když chodil průvod masek po vsi, do masopustního veselí a křepčení masek jsem se nezapojovala a pozorovala tento rej pouze z povzdálí. No, nikdy neříkej nikdy. Nechala jsem se ještě jednou přemluvit, asi kolem mých pětadvaceti. Že budu dělat Bystrozrakého. Můj Dlouhý a Široký pobíhali po sále, vyváděli jiné masky a přítomné a Bystrozraký většinou postával na chodbě. A tím byly mé zkušenosti s maskami u konce. Od té doby už mě nikdy nikdo nepřemluvil. Ráda se bavím a velice ráda tancuji, ale... v masce mi to prostě nejde. Sice se praví, že se za masku člověk může vlastně lépe schovat a odvázat a být daleko veselejší a rozpustilejší než obvykle. Tak asi jak kdo. S maskou mám ještě jednu zkušenost. Když byl vnouček první rok ve školce a pořádali tam maškarní, vymyslel si vnouček nebo spíš maminka, že půjde za lvíčka, ale úplně z toho odvázaný nebyl. Koupila jsem takovou vestičku s kapuckou na ní a na tělíčko našila smyčky jako hřívu. Vnouček onemocněl. Druhý rok jel radši k nám a letos byl rád, že byl zrovna v karanténě. No, alespoň v něčem je po babičce...