Povídka č. 99

Pět hodin v galerii. Tak to se nám povedlo v Umělecko-historickém muzeu ve Vídni. Měli jsme sice půjčenou knihu "Průvodce po Vídni", ale na to se nedá úplně připravit. O prázdninách navštěvuje muzea a galerie mnoho turistů. Galerie je opravdu kolos. Několik pater, a mnoho a mnoho sálů. A všechny sály plné obrazů. Zde jsou sbírky hlavně z doby renesance a díla holandských mistrů. V každém patře a u vchodu jsou upoutávky na obraz, který bychom neměli minout. Třeba obraz "Lovci na sněhu" od Pietera Brueghela z roku 1565. Stejně tak krásně osvícený obraz "Atelier" od Johannese Vermeera z roku 1655, tato scéna z obrazu si zahrála i ve filmu "Dívka s perlou" podle stejnojmenného díla. U Tizianova díla "Ecce homo" se člověk určitě musí zastavit, nebo si i sednout a vychutnat si barvy a celou scénu. Lidé oblečení v bílých látkách jakoby vystupují přímo z obrazu. Potkáte tu i dva obrazy od Michalangela, několik od Dürrera, který se na většině obrazů vždy i někam namaloval mezi ostatní postavy. Také Cranachovy obrazy jsou nesmrtelné, hlavně jeho několikrát zvěčněné téma Adama a Evy. Mezi sbírkou holandských mistrů nesmí chybět ani Rembrant, a několik jeho vlastních portrétů, Rubens a další s jejich ohromujícím smyslem jak vyzdvihnout detail. Pobavíte se u portrétů Giuseppe Arcimbolda představující vždy jedno roční období, které se skládají z květů, ovoce i zeleniny. Známý podobným portrétem císaře Rudolfa II. Když jsme prošli holandské umění, říkali jsme si, že jsme neviděli obraz, jehož veliká reprodukce láká už při vchodu do muzea. Obraz holandského malíře Jana van Eycka mezi nimi však nebyl. Konečně jsme našli upoutávku. Za skleněnými dveřmi byla tma. Ale bylo otevřeno. V temné místnosti uprostřed byl osvětlený hledaný obraz. Obraz o velikosti 12x19 cm, o něco větší než pohlednice. Madona má modrý plášť, oproti používané červené, do které byli odíváni posvátné postavy v 15. století. Volbu modré prý lze chápat jako důkaz italského vlivu. Něco podobného jako Mona Lisa v Louvru. Taky má člověk představu nějakého velkého obrazu a pak je překvapen jeho podstatně menšími rozměry. Sbírky v nejnižším patře, kde jsou umístěny skleněné předměty posázené drahokamy, jsme jen proběhli a sbírku soch už jsme nestíhali. Amplion upozorňoval, že muzeum už co nevidět bude zavírat. Ještě si dovolím trochu poznámku z jiného soudku. O nás se říká, že se málo usmíváme. Ale tak mi přišlo, že Vídeňané asi také nemají už moc důvod. Jinak Vídeň má monumentální historické památky, muzea a galerie. Architektura ulic a domů je však velice podobná té naší v Praze. A tak jsme si tam sami pro sebe jednu ulici pojmenovali "Ječná", jinde nádraží "Smíchov". Není se vlastně čemu divit, ještě nedávno jsme přece byli jedna monarchie, jeden stát...