Povídka č. 94

A léta běží, vážení.... Pamatuji si, že to býval název nějakého pořadu v rozhlasu. Jaká je to pravda! Léta opravdu cválají jak splašený kůň nebo štvaný jelen... V tom roce byly rekordní mrazy, dosahovaly až -42°C, v Americe začali udělovat Oskary, vzlétla německá vzducholoď Graf Zeppelin, v říjnu byl černý pátek na newyorské burze, zemřel Jan Karafiát, autor Broučků, narodil se Jásir Arafat, Vladimír Menšík, Pierre Brice - Vinnetou a narodil se můj táta.... Byl to rok 1929.

František se narodil jako druhorozený Marii a Františkovi, narodil se doma, v domku s číslem popisným 25, který postavil jeho děda v roce 1883, zde se rozzářila první žárovka v roce 1927 a otec táty měl jako první ve vsi rádio na krystalku. Táta z tohoto domku nikdy neodešel. Vyučil se za války na protetiku. Autobusové spojení bylo tehdy z Prahy ještě velmi omezené a vzpomíná, že nejednou museli ve sněhu i tlačit. Na dva roky odešel na vojnu do Sušice. Na Šumavu se vydává vždy s někým z rodiny pravidelně dvakrát ročně. A ty dva roky na vojně ho poznamenaly na celý život, protože to byl pro něho jakýsi zlom. Na vojnu vzpomíná a vypráví zážitky neustále a stále dokola, ale v dobrém. Poznal se zde s kamarádem, se kterým udržuje přátelství celých dlouhých 67 let. Na vojně se těšil, že až přijde domů, bude si vyprávět o vojně s otcem, který prožil 1. světovou válku na Piavě. Jenže než se vrátil, otec zemřel. Musel se tedy postarat o matku i dům. Měli tzv. záhumenku a dvě kravky. Nejprve začal pracovat na stavbě přehrady, po dostavbě mohl jít na další přehradu, ale aby neodešel z domu zůstal pracovat v místním statku. Přistavil k domku jednu místnost, kam si pak přivedl svojí ženu Janu. Pak spolu budovali dál. Do práce v létě v zimě jezdil na motocyklu Jawa Robot. Pokud se někomu někde rozbilo auto, tak tátu zavolali. Pokud někdo potřeboval z Pražáků opravit motor u hausbótu, tak ho zavolali také. Každou chvíli u nás zastavilo auto o pomoc. Dělal známým i vodu atd. Hodně ho naučil otec, jak říká a vzpomíná, co se týče "černého řemesla", ten také uměl spravit kde co. Na frontě mu prý říkali zlatník. Spravoval s přehledem i hodinky. Do hodinek se táta nepouštěl, ale do hodin klidně. Kdysi byly v módě různé železné svícny, krbové nářadí, železné nebo plechové růže, drátěné věci na stěnu, tak to vše vyráběl. Sám si vyrobil i několik kotlů na uhlí, měli jsme etážové topení. Ve stodole má soustruh, brusku, závitnici, na tu byl obzvlášť opatrný, nikomu ji nepůjčoval, aby mu ji nikdo "nestrhl". Ještě dnes ve stodole v dílně stále něco kutí. Teď když dostali políčko zpět, koupil traktor a s bratrem a vnukem se ještě teď rád zúčastňuje polních prací. Takže jsme v těchto dnech oslavili jeho devadesátiny. Byla přítomna i jeho sestra 92 let a její manžel 96 let. Vnuk od bratra mu sestavil takovou retrospektivu od jeho mládí až po současnost. K tomu vybral i odpovídající hudbu jako podtext. Třeba jeho oblíbenou "Přes dvě vesnice..." nebo "Být stále mlád, to bych si přál..." No, několik nás přítomných "děvčat", zamáčklo slzu. Tak tam jsme si hodně uvědomili tu skutečnost, jak opravdu... léta běží, vážení...