Povídka č. 91

Jednu místnost v domečku používáme jako pokoj pro hosty, ale zároveň jako šatnu. Rozhodli jsme se tento pokoj zrekonstruovat, protože je to jediná místnost po nastěhování, kterou jsme zatím nechali v původním stavu po bývalých majitelích. Když jsme se stěhovali do tohoto domečku, tvrdili jsme, že sem přijdeme každý jen s třemi igelitkami. No, těch igelitek jsme měli každý asi třicet a to pořádně velkých. Ve skříních v tomto pokoji máme veškeré své oblečení, přivezené i dokoupené. A to každý rok věnuji nějakou igelitku na charitu nebo své známé. Ale teď bylo třeba opravdu se rozhodnout co věnovat na charitu, co dát známé a co si nechat. Řekla jsem si, že tentokrát budu opravdu nemilosrdná a budu razantně třídit. Ale znáte to! Stejně jako má příběh každý recept, o kterém jsem psala, tak i každý svetřík, každá blůza, tričko, šaty, bunda i kabát mají svůj příběh. A tak jak jsem brala ty kousky do ruky, bylo dost těžké určit, na kterou hromádku přijdou. Tuto blůzku a tento kostým mi šila švagrová, tak to přeci nemůžu dát pryč! A co tento svetr? Ten přeci stál tolik peněz! Takto jsem tedy licitovala nad každou sukní, blůzkou i kostýmkem. A když jsem ještě v každém kousku viděla, kde jsem si ho koupila, kde jsem ho měla, na jaké akci a jak mi slušel, tak to člověku je tedy hodně, hodně líto. Máte to také tak? Možná někdo je jiný, není zas takový schranitel a nemilosrdně dá věc do oběhu. Prý se říká, pokud si nějakou věc nevezmeš rok, má jít dál. Já si kolikrát řeknu, že například toto tričko si nechám, protože ho budu nosit aspoň na zahradu při pletí. Ale pak se opravdu přistihnu, že si stejně za pár korun koupím jiné a na to staré zapomenu. I když Svěrák s Uhlířem přeci zpívají, neopouštěj staré známé pro nové.....Prostě někdy to opravdu nejde, třeba ty "staré" věci udělají radost někomu jinému a musí nás opustit. Když navštívím antikvariát, nebo někdy i second hand, tak si zas i já pro radost, přinesu nějakou tu "oprýskanou" věc...