Povídka č. 80

Kdysi jsem byla ve Švýcarsku se zájezdem. Projížděli jsme hezkou krajinou luk, jezer a především hor. Ale také jsme navštívili města. Paní průvodkyně nám zasvěceně o městech vyprávěla a procházkou křivolakými uličkami nás upozorňovala na různé výzdoby domů, kolem dveří a oken. Terasy, které podpíraly sochy, domovní znamení a erby. A všichni účastníci zájezdu vzdychali, podivovali se, ukazovali, obdivovali a nešetřili slovy, jaká je to krása. Ano, to nepopírám, krása to byla. A jak tak jsme všichni chodili s těmi hlavami vzhůru, mě napadlo se zeptat: "jestli také když jedete třeba do Prahy za nějakým účelem, většinou za nákupy, také někdy někdo zvednete hlavu?" Všichni na mě hleděli dost nechápavě. Minulý týden jsem byla v Praze a vzpomněla si na to. Pokud to jde, jezdím po Praze tramvají a kochám se. Jela jsem ze stanice Hradčanská na Karlovo náměstí. Takže jsem opravdu měla co obdivovat. Tramvaj projížděla přes stanici Malostranskou, kde jsem si udělala zastávku a shlédla výstavu Františka Kupky. Rodáka z Opočna, který dětství prožil v Dobrušce a většinu života žil v Paříži. Jeden z našich významných malířů abstraktní malby. Výstava byla ve Valdštejnské zahradě. Už toto místo samo o sobě krásné. Pak jsem znovu nastoupila na tramvaj. Seděla jsem a kochala se pohledem na krásnou architekturu všech pražských domů. Zvedala oči a hlavu a dívala se až po římsy střech. Byly vidět věže Hradu i kupole kostela svatého Mikuláše. Na Malostranském náměstí jsem v oknech pod střechou zahlédla nádherné fresky na stropech. Hospody a hospůdky na Újezdě, nádherně zdobená okna řeckými sloupy na budově Akademie věd proti Národnímu divadlu a vedle Topičův dům a jeho zlacené zdobení. A tak jsem si vzpomněla na ten zájezd v cizině. Tam se obdivujeme všemu, ale v našich městech nás někdy ani hlavu zvednout nenapadne. Tak až půjdete třeba jen na nákup ve vašem městě, chvíli se zastavte, zvedněte oči a podívejte se na krásnou práci našich předků...