Povídka č. 73

Začátek července - doba prázdnin, doba dovolených, léto, které celý rok vyhlížíme. Doba odpočinku, nicnedělání nebo naopak dělání. Doba sladkých koláčů a hlavně zrání. Jahody už jsou za námi, a teď nám léto nabízí další plody. Letos o trochu dříve. Tak už máme za sebou koláče borůvkové, malinové dorty a meruňkové knedlíky, jó a třešně! Všeho se letos urodilo dost. Bylo slunečno. Nám uzrálo zase neskutečné množství rybízu. Skoro jako každý rok. Natrhala si jedna sousedka, druhá sousedka, kamarádka...Tak jsme ochutnali, z těch červených kuliček koláč jak kynutý, tak ten hrníčkový. Ale rybízu jako když neubývá. Nakonec jsme se pustili do marmelád. Já, manžel, snacha a pomáhal nám náš skoro dvouletý vnouček. Já se snachou trhala, manžel pak odšťavňoval. Koupil letos novou mašinku na odšťavňování. Je to hezký zmatek v kuchyni, pleteme se jeden přes druhého, umýváme skleničky, víčka, odvažujeme cukr, rybíz a vaříme. Vše je upatláno od cukru a vše se lepí od marmelády. Na to, že vnouček ke všemu co je k jídlu čichá, jestli mu to bude chutnat nebo ne, rybízové kuličky bere z mísy plnými hrstičkami a láduje se jimi. Také si je dává do svých mističek a kastrůlků a samozřejmě také vaří. Ale kuličky rybízu jsou dost neposedné a tak mu některá proklouzne mezi prstíčky, ty pak poskakují po podlaze v kuchyni a některé přijdou k úrazu pod nožičkou malého kloučka. Trochu unavení likvidujeme tu malou spoušť. Marmelád máme navařeno na celý rok dost. Nějaké musíme darovat. I příští rok bude rybízu zase dost a tak už se těšíme na další marmeládování.