Povídka č. 72

Komín nakřivo, střecha šedivá, okna rozbitá, dveře na závoru, omítka opadává, chodníček zarůstá trávou. U štítu bují škumpa. Na zahrádce svádí boj popínavá růže se svízelem přítulou. Snad růže vyhraje. Dvě staré jabloně. Ta zadní bude mít jablíček i letos dost. Ta vpředu boj s přírodou nevyhrála. Zůstalo z ní jen suché torzo. Odešla stejně jako obyvatelé domečku, kteří pod ní sedávali. Komu by teď dávala stín? Domeček smutně opuštěný. Ještě smutnější než když v něm staří majitelé žili. Za plotem už nečeká na kolemjdoucí pejsek á la Karl von Bahnhof. Snad domeček čeká na nové majitele a možná se jich nikdy nedočká. Smutný osud některých domečků. Jejich "genius loci" možná už nikdy nikdo neobnoví. Ztratí se v čase. Ale třeba uvolní místo pro jiný moderní domeček. Chodníček se vydláždí, i ta poslední jabloň se porazí, nová tráva se zaseje, nebo že by byla lepší ta, co se položí jak koberec? Okolo plotu túje, možná radši vysoký dřevěný nebo betónový plot, aby na nikoho nebylo vidět, ani tam ani ven, no a nějaká "Dana Makrlíková" navrhne skalky do obloučků. Takže na popínavou růži už se místo nenajde. A co bazén, ano bazén, na ten se určitě místo najde. Přeci, kdo nemá dnes bazén, nejde s dobou, nebo vlastně není "in". Nová doba, nové technologie, nové myšlení.  Opět se snažíme naší uspěchanou dobu alespoň pozastavit, křísíme časy našich dědů a babiček. Vždyť ani ty zahrádky nemusí být úplně jak ze škatulky. A tak si nechte trochu tu přírodu pozvat k sobě domů - až za plaňkový plot...