Povídka č. 70

Óskaréééééé, Óskarééééé, Dobrrrrrýýý den.... Tak takhle vítá příchozí Pan korela Oskar.

Můj starší syn si papouška korelu pořídil, když mu bylo sedmnáct. Jen tak mezi řečí jsem podotkla, že už třeba budou ženatí a bůhví kde a papoušek zbude na starost mě. Ale život se ubírá různými cestičkami. Oskar se stal velice přítulným, samozřejmě měl nejvíce rád syna, protože se mu také nejvíce věnoval. Sedával mu na rameni, otáčel hlavičku snad o 180 st. a nechával se drbat pod zobáčkem i na hlavičce. Klidně se prolétl po jídelně a zase se způsobně vrátil do svého příbytku. Nesměl ovšem někde spatřit utěrku a ponožku. Vzhledem k tomu, že neměl žádnou korelí družku, utěrka či ponožka mu sloužila jako náhrada. Na utěrku nebo ponožku vrkal, povídal si s ní nesrozumitelnou papouščí řečí. Běda pokud chtěl někdo ponožku nebo utěrku vzít. To na nás dělal neskutečné nálety. A samozřejmě jak šel čas, starší syn se na vysoké škole odstěhoval. Oskar zůstal ve své kleci v jídelně. A starost o pana Oskara zůstala na nás. Ještě, že nebyl náročný. Stačilo mu proso, slunečnice, kousek rohlíku, brambora, občas něco zeleného a voda. Rád při loupání brambor poskakoval mezi slupkami a uždiboval kousíčky. Jako dárek dostával sépiovou kost. Posléze jsme z domu odešli všichni a zůstal jen mladší syn. Divím se, že vůbec jeho péči přežil. A představte si, papoušek žije dodnes! I když ve vzpomínání na to co jsme s ním zažili, na začátku, o něm mluvím v minulém čase. Před časem přesídlil za starším synem do jeho současného bydliště. Sice už moc nelétá, to co se naučil tehdy "mluvit" už také trochu pozapomněl, ale to jeho: "Óskarééé, dobrýýý den...", umí stále. Nedávno, když jsem se probírala starými fotografiemi, našla jednu, jak synovi papoušek sedí na rameni v době, kdy si ho pořídil, a minulý týden jsem dostala e-mailem fotografii, jak Oskar sedí synovi na stejném rameni i po těch letech, ale na klíně mu sedí navíc jeho malý klouček. Úplně mě to dojalo. Papouškovi - korele Oskarovi je totiž letos úctyhodných 20 let....!!!