Povídka č. 67

V parku pod kostelní zdí, co kvetou znovu ty fialky, stojí pomník obětem 1. světové války. Je prý od známého sochaře, ale na internetu jsem nic nenašla, a na e-mailový dotaz na Obecní úřad mi nebylo odpovězeno. Tak snad někdy příště. Park je docela do velkého kopce, uprostřed vedou schody a je rozvržen do teras. Nahoře na kopci je samozřejmě kostel a škola. Tak jak to kdysi ve vesnicích bývalo. Tento kostel má nad hlavní lodí kopuli, tím je docela zvláštní, pochází z doby baroka a márnice, která má také kopuli, vypadá jako velká cukřenka. Jsou zde fresky od samotného Santiniho. Já se vrátím k parku. Když jsem do obecné školy chodila já, terasy byly porostlé souvislým pruhem pámelníku. Na jaře růžově kvetl a na podzim jeho bílé bobulky krásně praskaly pod nohama. Dnes jsou keře pámelníku zlikvidované, stejně tak jsou vykácené akáty, které vždy omamně voněly. Dnes zůstalo pár stromů lip, u školy jsou jen kaštany. Při ochozu před kostelem také zůstaly ještě lípy, jak velkolisté tak malolisté. Na kamenech se stále vyhřívají ploštice, červeno-černé, na krovkách červené trojúhelníčky a v nich černé tečky, jako by oči měli na zádech. Pomník se mi vždy líbil, už jako dítěti. Je na něm totiž žena v prehistorickém oděvu, která zřejmě znázorňuje kněžnu Libuši nebo Šárku, třímá v ruce oštěp a za ní vlaje vlajka. Na vlajce je znázorněn zřejmě Říp a za ním vycházející nebo zapadající slunce. Na jednom blogu s fotografiemi jsem četla, cože to je za pomník s tématem Libuše či Šárky obětem 1. světové války, "že to si snad nezasloužili?" Ale mě napadá, vlastně proč ne? A nevidím nic špatného na tom, že obětem 1. světové války vytvořili tento pomník. V každé vesnici je většinou jen obelisk nějakého tvaru. A tento se aspoň vymyká těm ostatním a je originální. K němu vede asi pět dlouhých schodů, a dál se musí pokračovat okolo pomníku zprava nebo zleva. Za ním už pokračují kamenné schody kratší směrem vzhůru. V době mého dětství a obecné školy, bylo nepsaným zákonem, že holky chodí vlevo a kluci vpravo nahoru a dolů samozřejmě obráceně. Nedávno jsem tudy šla ze hřbitova. Samozřejmě, šla jsem dolů okolo pomníku vpravo, jako holčička. Ale vypadalo to, že po dlouhé době jsem tudy šla jen já. Prošlapaný je jen ten průchod - klučičí! Průchod holčičí je zarostlý trávou, zřejmě tudy už holčičky nechodí. Inu, asi emancipace....