Povídka č. 66

Pod kostelní zdí už letos vykvetly fialky. Kvetly tam, už když jsem kolem chodila do obecné školy. Obec v rámci jakési úpravy "divokého" parku pozvala renomované zahradníky. Na místo, kde fialky kvetou už skoro jako první jarní kvítka, asi před pěti lety, vysázeli nějaké kultivary okrasné hluchavky či šalvěje. Vypadalo to, že s fialkami je definitivní konec. Ale ony se nedaly. A tak když jsem šla v neděli okolo, tři jsem si utrhla a přivoněla. Letos to jaru trochu trvá. Přitom velikonoce jsou letos zrovna dost brzy. K nim také patří hlavně vajíčko a slepičky. Nedávno jsem si říkala, že už strašně dlouho jsem neviděla malá kuřátka. Kuřátka s mámou kvočnou. Sice se zase propaguje chov slepiček, to už si koupíte větší slepičky, které začínají nést. Ta se však určitě vylíhla v kvočně umělé. Ale aby někdo nasadil kvočnu, jak to dělala moje babička, tak to už snad nikdo nedělá. Slepička začala kvokat a tak se dala do kukaně, dávalo se jí tam pití a zrní a ona seděla na vajíčkách. Asi za 28 dní se začala klubat kuřátka. Něco úžasného, jak zobáček zevnitř vajíčka ťuká do skořápky a pak za chvíli je vidět jeho špičičku. Prostě nový život. Babička dala čerstvě vylíhlá kuřátka na ošatku postupně, jak se líhla a hezky něčím přikrýt a do tepla. Každý malý nový tvoreček potřebuje teploučko. Kuřátka se ale mají hned k světu, hned hledají potravu, nejprve se dávaly malé krupky. Přes den už se dávali ven na sluníčko, kvočna pod posadu, takový dřevěný stan z latí. Aby kvočna nemohla ven a kuřátka ano, s možností vždy se vrátit pod ochranná křídla. No, to jsem od fialek trochu odbočila, ale kuřátka k velikonocům patří. Prostě se mi po těch ochmýřených kuličkách trochu zastesklo. Za chvíli už to zas začne pučet a jaro bude v plném proudu. U nás na zahradě už pan Špaček obhlíží boudičku, a tak budeme pozorovat, jak jeho ptáčátka vykukují z otvoru a vystrkují své žluté zobáčky. Už se na ně moc těšíme. Tak hodně radosti z prvních kytiček, mláďátek ptačích, zvířecích i lidských...