Povídka č. 64
Divadlo jsem měla vždy hodně ráda a ráda jsem divadelní představení navštěvovala. Ale posledních několik let se mi hry v divadle přestávaly líbit a tak jsem na divadlo trochu zanevřela. Byla jsem na několika hrách a vždy jedna vulgarita střídala druhou. A když jsem se potkala se známými, kteří jsou také milovníci divadla, slýchala jsem to samé. Lidi se většinou smáli tam, kde mě do smíchu vůbec nebylo. Já, která divadlo miluji, jsem dokonce ze dvou představení odešla. Teď mi právě vytanula vzpomínka na hru Manon Lescaut v Národním divadle. Byli jsme na odpoledním představení, které začínalo ve 14 hodin. Takže rodiče vzali i děti. Sice tam vulgarismy nebyli, ale za hlavními hrdiny, baletní herci, nebo jak bych to nazvala, se obnažovali a naznačovali "směšné pohyby". Jedna malá holčička za námi se ptala maminky, co že to tam dělají... maminka se zmohla jen na..."psssst"... asi doufala, že po představení už holčička na vyptávání zapomene. A tak jsem včera šla do divadla trochu se skepsí a moc jsem se ani netěšila. A možná jsem udělala dobře. Po opravdu dlouhé době se mi představení moc líbilo, bylo vtipné, bez vulgarismů, laskavé a byl tam smích i slzy. Vztah mezi generacemi, jak už si dnes vlastně prarodiče a vnukové nerozumí, jak se vnukové za něčím ženou a ti starší začínají mít strach, že zůstanou sami a tím jsou obě generace k sobě trochu sobecké. Samozřejmě nakonec přes všechny peripetie vše dobře dopadne (i když ono to zas takový "happy end" nemělo), ale mladá generace pochopí tu starší a ta starší tu mladou.... No, musí tam být dost nadhledu, pochopení i tolerance (možná už trochu otřepané slovo, nemám ho až tak moc ráda, ale jiné mě nenapadá a prostě k tomu patří). Proto se jděte podívat na představení "Familie", slovo, které se tam skloňuje ve všech pádech. Myslím, že skoro každý se tam pozná.... Tak hezký kulturní zážitek!