Povídka č. 63

Prostě mi to nedá! Ptákem roku se stal Sýček obecný. Konečně! Od našich nadšených přírodovědců víme už asi dva roky, že stav sýčka obecného je v našich krajích na pováženou. Oni sami vyrábějí v naší kůlně boudy a boudičky, kde by se sýčkům i jiným našim opeřencům líbilo zahnízdit. U nás zbývá snad jen 100-130 jedinců této malé sovy. Jak hlásá nadpis jednoho článku o alarmující zprávě, že: "sýček už dávno smrt nevěští, naopak sám je na pokraji vyhynutí..." Dobře si vzpomínám, jak jako malá holka, když jsem sedávala s babičkou na lavičce na dvoře, nebo jsme šly k večeru na trávu nebo kopřivy pro housata, že babička vždy říkala: "...slyšíš, už zase puťá..." Bylo ho slyšet ze starého kravína, který později vyhořel. Dnes už žádné puťání není skoro nikde slyšet. Sýčkové prý dříve obydlovali staré dutiny stromů, pak se nechali zlákat výhodami lidských obydlí a chlévů. Jenže tady, zalézají do komínů, což se jim stává osudným. Staré budovy zanikají a nové mají perfektní zateplení bez jakékoliv skulinky. Louky jsou zastavovány, orná půda mizí před očima a vysoká tráva jim také nesvědčí. Dřív si pamatuji, že každá mez, každý "pangejt" byly vysekány, nebo spásány kozou nebo husami. Mezi další pasti patří sudy s vodou, bazény. Snad poslední sýčkové žijí na Lounsku a Žatecku. Např. v Rumunsku prý sýček ještě obydluje každou vesničku. Za domy jsou staré stromy s dutinami, skoro každý má ještě ovečku, kozu nebo kravku, které spásají přilehlou zahradu nebo louku. Ornitologové začali bít na poplach, na záchranu tohoto druhu. Většinou se titul Pták roku uděluje široce rozšířeným ptačím druhům. Letos udělali výjimku. A tak moji milí, podívejme se, co bychom i my, mohli pro záchranu této sovičky udělat. Jukněte třeba na internet. Někdy stačí opravdu málo. Vždyť my už na pověry nevěříme, že jeho puťání je předzvěst smrti. Sýčkovo puťání snad raději uslyšíme, až půjdeme letním večerem na procházku. Bylo by rozhodně škoda, kdyby zmizel z naší krajiny. A tak Sýčkovi obecnému i nám držme pěsti...