Povídka č. 60

 Nikdy jsem nevěnovala moc pozornosti čichu. Jako dítě asi vůbec. Nebo si na to vůbec nepamatuji a nijak zvlášť mi otázka čichu neutkvěla v hlavě. A ani jsem tento lidský smysl nepovažovala za tak důležitý. Až v dospělosti, když si člověk víc váží maličkostí, jsem čich začala obdivovat. Pokud jdu kolem jabloně, zrovna když kvete, nebo když přes plot na mě vykukují růžové hlavičky stolisté nebo šípkové růže a někde kvetou pivoňky tak prostě neodolám a zabořím nos to téhle něžné krásy a hlavně překrásné, jemné a neopakovatelné vůně. Nemůžu se vždy té vůně nabažit, a nos si v těch vůních vždy pořádně vykoupu. To abych si je dlouho pamatovala. A když jdu teď v zimě kolem plotu, kde na mě jen smutně koukají oschlé šípky, tak se mi ta jejich vůně léta vybaví.

S čichem, určitě bylo uděláno spousta pokusů. Pokud si podrží člověk nos nebo má rýmu, vlastně ani neví co jí. Stejně tak byli testováni muži a ženy jak kdo komu "voní" a toto "pižmo" je vlastně důležité i pro výběr partnera.

A proto obdivně hledím na svého ročního vnoučka. Když mu dáte do ručičky něco k jídlu, nejprve to přiloží pod nosík, samozřejmě mu to musí vonět a pak se do toho teprve s chutí pustí. Jestli to patřičně nevoní, ocitne se kousek ihned na zemi. Pro něho je čich důležitý už nyní - prostě "fajnšmekr".