Povídka č. 59

Už čtrnáct dnů před Vánoci začal být táta nervózní, jestli mu někdo sežene stromeček. Ne, že by nějak na Vánocích lpěl, ale šlo mu hlavně o stojánek pro stromeček, aby letos nezůstal prázdný. Stojánek je ve tvaru kříže, dřevěný, už trochu vystužený plíšky, protože už v něm také bydlí červotoč. Ale hlavně, považte, tomu stojánku bylo o těchto Vánocích 90 let. Stojánek na stromeček vyrobil před 90 lety tátův otec, tedy můj děda, bohužel jsem ho nikdy nepoznala. Byl vyrobený pro první vánoční stromeček, pro moji tetu - tátovu sestru. Tak zachovává tradici a každoročně do něho stromeček umisťuje. Teta, pro kterou byl stojánek vyroben, ještě žije v Praze. Sice už jí "ten Němec" schovává věci, někdy už neví kde je, ale jinak ještě funguje. Její manžel, můj strejda oslavil loni 93 let. Když mu táta gratuloval po telefonu k devadesátinám, říkal mu, že se nemůže dlouho vybavovat, že je na chalupě, že betonuje sloupek a ztvrdl by mu beton!! Ale to jsem zase od toho dřevěného kříže pro stromeček odbočila. A tak se táta s manželem pro stromek vypravili k jeho známému. Koupili smrček a taťka se už nemohl dočkat umístit ho do kříže, který má letos takové výročí. Ozdobil ho tradičními vánočními různobarevnými ozdobami, které také schovává v krabici, ovšem ty nejsou tak letité. Zavzpomínal na své dětství, jak se tehdy, když byl ještě kluk ani ne do školy, slavily Vánoce. Na stromeček se většinou věšela jen panenská jablíčka, ořechy obalené ve staniolu a hlavně pečené cukroví a doma vyrobené ozdoby. Čokoláda nebyla. Čekuládu - jak říká můj táta - dostávaly jako děti jen někdy, když šel jejich nevlastní děda do vesnice asi 12 km pěšky, kde bylo víc obchodů a tam jim kupoval čokoládové "číňany", kteří jakoby seděli a měli čokoládový dukát u "zadečku". Na dárky si prý moc nepamatuje, většinou se ani nic nedostávalo, nebo jen něco na sebe. Na takový nejlepší dárek vzpomíná, když dostala jeho sestra první vydání Karafiátových Broučků. Děda pracoval u místních továrníků. Byl to takový všeuměl. Pracoval u nich na pile, v pivovaře, i na zámku - prostě co bylo třeba. Uměl opravit neopravitelné. Na Vánoce od zaměstnavatele dostávali rybu a zajíce. Zajíce samozřejmě dělala babička načerno. I dnes musím tátovi dělat načerno, ale králíka. Zajíci už skoro nejsou. A tak se i po 90 letech potvrzuje, že vlastně o Vánocích nějaké nákladné dary nejsou důležité, důležité jsou vlastně hlavně ty vzpomínky...