Povídka č. 57

Dostal se mi do ruky článek v novinách o tuřínu. Prý je to potravina chudých a přežívali na ní lidé za války a hlavně v horských oblastech, kde se nedařilo jiným plodinám. A tak měli tuřínu už dost, a proto se na něj zapomnělo. Ale novodobí moderní kuchaři se prý snaží o jeho vzkříšení. No, tak uvidíme, co dokážou. 

Ve svých vzpomínkách na tuřín se musím vrátit zpět do doby mé obecné školy. A samozřejmě to musím vzít trochu oklikou. Od druhé třídy do páté jsme dostali zvláštního pana učitele. Prý k nám na školu byl dán za trest. Jaký trest jsme nevěděli, tenkrát se o různých věcech otevřeně a ani šeptem nemluvilo. Musím říci, že byl na nás dost přísný, měl zvláštní metody jak do nás nahustit násobilku i vyjmenovaná slova. O tom se mohu ale zmínit někdy jindy. Pod jeho vedením jsme pěstovali různou zeleninu na malém školním pozemku. Naše třída tam pěstovala hlavně - tuřín! Na podzim se sklidilo, bulvy se očistili a pan učitel je vyskládal do skříně, některé na skříň. V zimě, když uznal, že jsme byli obzvlášť hodní, tak prohlásil, že bude zabijačka. Na tuto chvíli jsme se vždy moc těšili. Vyndal ze skříně pár bulev tuřínu, sedl si za katedru a z kapsy vylovil hezký stříbrný zavírací nožík. Tuřín rozkrojil, postupně jsme přistupovali ke stolku a každému odkrojil tím pěkným nožíkem půlměsíček. To byla pro nás náramná odměna. Zatím jsem v obchodě tuřín ještě neviděla. Podobná tuřínu se dnes prodává ředkev. Vždy si jí kupuji, asi právě proto, že mi připomíná ten ztracený tuřín. A tak se na jaře pokusím sehnat semínka a tuřín zasít, možná že mi něco vyroste a s ním se objeví zas ta vůně školních lavic...