Povídka č. 54

Tento můj postřeh tak trochu nechtěně navazuje na mini příběh č. 51. Byla jsem v Praze a jela tramvají. Na stanici Hradčanská nastoupila už třetí maminka s kočárkem na střední plošinu. A tato mladá paní z Hradčanské se mnou vystupovala na Malostranské stanici a čekaly jsme na další stejnou tramvaj. Maminka mě požádala při nastupování do tramvaje, zda jí můžu pomoci s kočárkem. To jsem bohužel musela nerada odmítnout, zrovna jsem měla ruku napíchlou po tetanovce. Maminka bravurně v angličtině oslovila stojícího pána, zřejmě anglický gentleman, který jí s kočárkem pomohl. Mě mladá paní oslovila česky, byla dlouhovlasá, vysoká blondýnka, řekla bych neobarvená, s velice bledou tváří. A představte si, v kočárku bylo miminko s úplně tmavou pletí! A tak jsem to samozřejmě volala druhý den své známé. Byla prý za dcerkou v Anglii a ta jí sdělila, že změnu svého partnera na jinou barvu pleti než tmavou, ať rozhodně nečeká. A tak prý bude vozit v kočárku asi podobné miminko. Inu, svět chce být zřejmě kosmopolitní...a i sny se prostě někdy vyplní...