Povídka č. 50

Vždy když je hezké počasí, tak vyjedou. Motorkáři. Novodobí rytíři. Ráda sedávám na otevřené verandě v křesílku s kávou a pozoruji je. Projíždějí okolo po silnici. Někdy jeden sám osamělý, někdy jen dva, ale také někdy celý zástup. A opravdu mi připomínají středověké rytíře dneška. Oblečeni do kůže, mají různé chrániče na kolenou, bederní pásy i chrániče páteře. Také jim to pěkně dlouho trvá, než se do toho všeho nasoukají, právě stejně jako rytířům než si oblékli železné košile, kovové pásy na ruce i nohy a ještě železné brnění. A helmy? Podobnost s těmi železnými taky nesporná. Vůbec nevidíte, jaká hlava se v té helmě skrývá. Někdy jim dlouhé vlasy vlají větrem o závod, ale pak když je potkáte na náměstí, kde se občerstvují kávou a zmrzlinou a mají přilby na motorkách, zjistíte, že jsou většinou holohlaví a vlasy jsou na helmách falešné. Oblečení a helmám i svým železným ořům se věnují se stejnou pečlivostí jako kdysi středověcí rytíři svým brněním, přilbicím i pokrývkám na koně. Vyznávají také různé barvy, kdy barva oblečení dokonce ladí k motorce, obrazce a tetování, stejně tak jak se rody lišili svými erby. Rytíři chtěli upoutat svým ustrojením nejen protivníka, ale hlavně dámu svého srdce. I dnes jsou rytíři na těchto železných strojích pro mladé dívky a ženy velmi přitažliví a touží také získat srdce nejednoho motorkáře a motorkář své dámy. A co pak když je pozvou na nevšední jízdu, kdy jim šumí vítr kolem uší a vlaje ve vlasech! Sice se jim určitě na některých motorkách sedí dost nepohodlně, ale co by pro svého rytíře nevydržely. Pokud je to jízda spanilá, určitě se na ně hezky dívá a je to pastva, jak pro oko mužské, tak i ženské. Stejně dnes, jako kdysi.

Manžel mi někdy říká, abych mu prý s některým tím rytířem na motorce neodjela.... Ale pssst! Já přeci svého rytíře už mám, sice nepřijel ani na bílém koni, ani na stříbrné motorce, ale přišel cestičkou klikatou...