Povídka č. 44

Proč vlastně píši tyto krátké povídky? Zkuste hádat? Ale nebudu vás napínat. Jednou byl u nás starší syn a vyprávěl, že na nějakém školení na počítače jim říkali, ať přemluví své rodiče a prarodiče a píšou. Ať píšou, a to cokoliv. A tak jsem začala psát. Sice už jsem několik těch svých rádoby povídek měla napsáno, ale jen tak jak se říká, psala jsem do šuplíku. Až po delším přemlouvání jsem začala uveřejňovat na blogu. Vzala jsem tedy na sebe tento "úkol" a píšu, tedy snažím se. Synovi dědové, kterým je shodně 88 let toho moc už nenapíšou, i když můj táta toho z doby svého mládí a hlavně vojančení napovídá dost a některé ty příběhy už známe nazpaměť a můžeme si jen ukazovat na obou rukách a to nám někdy ani všechny prsty určitě nestačí, kolikrát jsme ty příběhy slyšeli. Dnes nám to možná připadá směšné, ale vsadím se, že za pár let už z nás si nikdo nic skoro pamatovat nebude. Někdy si říkám, že bych si to měla napsat, pamatovat, ale....znáte to. Protože už ani moje děti dnes neví, kde se říkalo Na Vokrouhlíku, V panských štěpích, Ve studánkách, U Božích muk... a jak to bylo ve statku a na zámku, když tam pracoval ještě můj děda a když tam dělal můj táta. A když s ním jedeme na Šumavu, po cestě má spoustu historek, kde se co stalo. A ty jsme už také slyšeli několikrát. Ale ruku na srdce, přátelé - nechováme se také tak? A jestli se ještě trochu kontrolujeme, za chvíli se určitě tak chovat budeme také a těm svým dětem a vnoučatům ty naše historky budeme taky vyprávět už po několikáté. A tak místo toho počítání na prstech, bychom měli radši poslouchat a třeba i psát.

Na Českém rozhlase 2 vysílají pořad vzpomínání malíře Jiřího Andrleho. Ta jeho povídání jsou úplně stejná nebo hodně podobná vyprávění mého táty. Ten pořad se jmenuje: "Láska za lásku".