Povídka č. 42

Konečně jsme zamkli domeček a odjeli na dovolenou. Začali jsme poznávat krásu Orlických hor. Zdálo se nám, že vzduch je tu ještě čistější, déšť voňavější, louky barevnější a koncerty na nich neskutečně hlasitější. Velké množství motýlů, nejen počtem, ale i druhem. Tady potkáme otakárka vzácně, tam lítá i ve vesničkách na návsi. A úžasná věc - na chalupě nebyl signál na mobil a nešla ani televize. Cestou na nákup se musel projíždět les. A tak jsem na okraji lesa uviděla houbu. Vyrazila z auta s tím, že je to smrž. Hlavička jako smrž, nožička krásně bílá, křehká. Ale když jsem tři přinesla do auta, ucítili zvláštní vůni,  vůni vlastně ani ne. A tak jsem si říkala, že to bude hnojník, o kterém jsem nedávno viděla pořad, že je to velmi zdravá, jedlá houba. Dali jsme tyto tři exempláře do kufru, ale jejich "vůně" pronikala až dovnitř. Podařilo se nám na kopci přes mobil připojit k internetu a zjistili, že jsme objevili hadovku smrdutou. Opravdu tomuto jménu dělá čest. Druhý den jsme při hledání hub našli i její zárodky, které vypadají jak vejce, pod bílou slupkou mají rosol. Dál jsme houbu radši neprozkoumávali. Sice na internetu uváděli, že tato vejce, prý "ďáblova", jsou jedlá a sbírali se hlavně ke zvýšení mužské potence. Připravit je však jsem se neodvážila. Taky proč? No, dospělá houba opravdu vypadá jak dobře vyvinuté mužství. Tak až ji někde v lese potkáte, doporučuji obdivovat její krásu opravdu jenom tam.