Povídka č. 41

Už dlouho bylo moje přání navštívit Panenský Týnec. Panenský Týnec, nedostavěný chrám opředený legendami. Na tomto místě jsou prý ezoterické a pozitivní zóny s léčivými účinky. Lákají sem psychotroniky, léčitele, duchovní i umělce. Lákají sem také zamilované k uzavírání sňatku. Dorazili jsme dopoledne, jedna svatba končila, druhá se chystala. A těch lidí - jak na Václaváku. Takže i když bych se sebe víc snažila nic jsem necítila. Ani to moc nešlo, soustředit se tam nelze. Možná tam jet o půlnoci, ale i to si myslím, že by tam člověk nebyl sám. Zdi sice vypadají monumentálně, ale jinak zklamání. A tak jsme se vydali na druhou stranu dálnice do vesničky Žerotín. Jsou zde zbytky zdí hradu Žerotín, původně tedy Žirotín z konce 13. stol. Žerotín se začalo říkat později a začalo se to plést s větví Žerotínů na Moravě. Tihle Žerotínové zřejmě začali stavět i Panenský Týnec. Ale tady v Žerotíně už je znát jen val, příkop a sklepení. A mezi zbytky severní a jižní zdí, jsou dřevěné lavičky a stůl, kde jsme si sedli a rozjímali. Tady na rozjímání byla ta pravá atmosféra. Nikde nikdo, absolutní klid, kde si člověk uvědomí, tu ohromující skutečnost, že tady už žili lidé před sedmi sty lety, že měli také své starosti a radosti, prožívali obdobná trápení, štěstí a lásky.

Pokračovali jsme dál a hledali, kde bychom se naobědvali. Manžel si vzpomněl, že tady někde poblíž je klasická hospoda s českými obyčejnými jídly. U luxusní moderní restaurace jsme radši ani nezastavili. A tak jsme po chvíli minuli značku Třebíz, ale mě to nic neříkalo a po dobrém obědě v takzvané "socialistické" hospodě, kde ještě měli zastrkané cedulky s jídly na klasickém stojanu na zdi, jsem název této vesničky absolutně vytěsnila. Manžel říkal, že tu kdysi byl, a je zde náves s nějakými starými staveními. A tak po chvíli jsme se ocitli zase v jiném století. Tentokrát ve století 18. Typická náves, rybníček, kpale sv. Martina, kaplička, kde se zvonilo večer klekání a umíráček, když někdo opustil tento svět. Cífkův statek, který se dochoval v původním stavu a kde se nás ujala svérázná paní průvodkyně, ale velice vlídná, lidová, jako by pocházela ještě z té doby. Ukázala nám domeček ševce, vesnický obchůdek, domek zvaný vejminěk pro bývalé hospodáře na statku, kteří už statek předali mladým. V každém domečku jsme pozdravili slušně a vychovaně - Pozdrav Pán Bůh. Když jsme procházeli návsí, paní průvodkyně nám významně sdělila, že nám ukáže i rodný dům Václava Beneše. Chtěla jsem se ukázat jako "znalec" literatury a tak jsem řekla, jestli Václava Beneše Třebízského. Pani nic. A tak jsem svoji trapnou otázku zopakovala. Paní: "ano, samozřejmě." No, samozřejmě, vždyť jsme byli, víte kde? - přeci v Třebízi!