Povídka č. 40

Byli jsme nedávno s tátou na jeho malém políčku, které je u silnice jednou stranou a druhou vede k lesu. Šli jsme se tedy projít do lesa, a ta procházka samozřejmě ve mně zase vyvolala vzpomínky na dětství. Sem jsem chodila o prázdninách s kamarádkou na houby a na třešně a s babičkou dále do hlubšího lesa, kde byly takové rokle, na podléšky. Vždy jsme se rozběhly a rychle pěšinkou seběhly dolů a hned rychle navazující pěšinkou nahoru, kde se to podlíškami jen modralo, jak by řekla babička. Jenže teď pěšinky nikde. Kam se poděly ty pěšinky mého dětství? Ty pěšinky, po kterých jsme chodili a věděli, kde na mezi najít hříbky a v nízkém smrkovém lesíku špičníky neboli kozáky. Smrkový lesík už vzrostlý. Dnes tam je jen suché jehličí, napůl pokácené stromky. Dřív pod smrčky rostla tráva a mech, a když jsme na houby vyrazily s babičkou hned po ránu, všude krásná rosa a vlhko. A tak jsme se vraceli po již zaniklých pěšinkách, které mám ještě v paměti. Dnes už si nikdo cestu přes les nezkracuje a autem se k tomuto lesu zajet nedá. Takže pěšinky úplně zarostly, někde je trochu náznak, že tudy pěšinka vedla. A to ještě možná jen v mých očích, protože vím, že se vinula právě tudy. Pěšinka přes naše pole k lesu už samozřejmě taky nevede. Vyšli jsme z lesa nad pole na mýtinku, která mi nejvíc ze všeho připomíná ztracené dětství. Sedla jsem si na kulatý kámen, který tam dosud je, tráva už je opět suchá, v ní to stále mocně cvrká, bzučí a všichni broučci tu vedou neomylně stejný koncert. Motýli poletují nad bodláčím a mateřídouška omamně voní. A já když se zadívám přes pole na vesnici a obhlédnu ten modravý nádherný obzor s kopečky kolem dokola - prý každý z nás nosí v srdci svém svou krajinu - a sednu si zas na ten kulatý kámen, v jakékoliv roční době a věku, tak si vždy jen tiše zašeptám - jsem doma.

"....člověk

se někde narodí

otevře poprvé oči

pod denní či noční oblohou

a pocítí

ono sladké a nezlomné

sevření

které způsobí

obzor domova

onen vzácný prsten

který se

jen jednou v životě

a jednou provždy

navléká

přímo

na tlukoucí srdce..."

Václav Hons: Země zaslíbená