Povídka č. 39

Je doba jahod zralých. Pro mě jedno z nejkrásnějších období roku. Jahoda je prostě okouzlující ovoce. Už když jí vezmete do ruky a podíváte se na ní, je to umělecké dílo, voňavý zázrak přírody. Nádherný červený plod, pravidelně posetý jemnými zrníčky. A celá jahoda vytvořená z něčeho úžasného, co nejde definovat, jen obdivovat. Když se do ní člověk zakousne, a podívá se na dužninu, která se úplně třpytí, jak vzácné hedvábí, a šťávu když ucítí na jazyku, tak to je prostě slast a ta blažená chuť evokuje spoustu vzpomínek, které si můžeme nechat běžet před očima jako film. Nejvíce snad vzpomínku na dětství. Na žahour, na babičku. Nikdy bych nepomyslela, že se mi tolik babička bude v dospělosti připomínat. Tohle říkala babička, takhle to dělala babička, to mě naučila babička, babička to vidí....máte to také tak? Někdo dělá jahodové knedlíky kynuté - jahoda dovnitř, na to tvaroh, někdo tvarohové knedlíky, těch variant je mnoho. Já mám jahody spojené se žahourem. Když byla sezóna jahod, tak už jsme se těšili na žahour. Bez žahouru jsme si léto ani neuměli představit. Babička udělala z kynutého těsta velké knedlíky - blbouny - prázdné. Ty pak vařila na páře, a to tak, že dala na velký kastrol nějaké pláténko nebo utěrku, připevnila zavařovací gumou nebo jinou gumou. V kastrolu pochopitelně voda, ne moc a ne málo, a musela se sledovat, aby se nevyvařila. Knedlíky už krásně nakynuly na vále a pak svůj objem na utěrce ještě parádně zvětšily. Mezitím co se vařily nebo spíš pařily knedlíky, připravila babička do bílé porcelánové mísy jahody, které rozmačkala s cukrem mačkadlem na brambory, takže jahody zůstaly z části celé a pak tu voňavou jahodovou omáčku zalila smetanou. Dala na chvíli do lednice, vařené knedlíky nám na hluboký talíř natrhala, nedávala je celé a polila žahourem, aby se každý kousek knedlíku pěkně v té omáčce obalil a nasákl. S borůvkami je to také něco úžasného. Jenže jahoda, jako ovoce, u mě prostě vede na celé čáře.

Léto budiž pochváleno, a s ním - ŽAHOUR!