Povídka č. 37

Mezi povinnou četbu pro střední školy dnes patří Maminka Jaroslava Seiferta. To jsem byla docela překvapená. A tak jsem hned běžela do knihovny v ložnici a vylovila z ní tuto tenkou knížečku velikosti větší obálky, ilustrovanou Jiřím Trnkou. Skoro všechny ty básničky znám. A vždy se mi hrozně líbili, pro svoji jednoduchost, ale v té jednoduchosti ohromná síla lásky. Nesmírný obdiv k mamince a k domovu. Zajímavé je, že vlastně Jaroslav Seifert tyto verše napsal, až když už maminka nebyla. Ale tak to asi chodí, že člověk cenu člověka nebo věci pozná, až když je ztratí. Dobře, si pamatuji, jak byla kuchyň prázdná a studená po mojí mamince. Proto asi, když jsem teď znovu po letech listovala verši v této knížečce, nemohla jsem se u některých ubránit dojetí. Na střední škole, když jsem byla na internátě, tak jsem některé sloky vybírala a mamce je posílala k svátku nebo narozeninám. V této sbírce se mi vždy hodně líbila básnička, kde Jaroslav Seifert vzpomíná na tatínka. Tu jsem kdysi znala i nazpaměť - Píseň o jízdě na kolenou - "Však v nejkrásnější byl jsem pevnině, když tatínkovi jel jsem na klíně..." Ta celá sbírka je vlastně vzpomínání na dětství a v dospělosti se začnou vybavovat vlastně i věci, které byly s někým, koho jsme milovali, spojeny. Takže je tu básnička o košíčku na šití, o zrcátku, o vějíři, slabikáři, tatínkově dýmce či vzpomínka na dědečka. ..

Svlačec:

Nad škarpou visí u silnice obtáčí dlouhá stébla žit. 

Jen kapku rosy a nic více v kalíšku svém ti podá pít.

Tak lehce jde se pocestnému, jak okusil by vzácných vín. 

Co říkal chlapec? Zdálo se mu, že zavoněl dech maminčin.

A kresby Jiřího Trnky, jen snovou dojímavou náladu této něžné knížečky umocňují. Tady asi kliknout na GOOGLE je málo. Není nad to, držet knížku v ruce, listovat sem a tam básničkami, s osobitými kresbičkami a snít....