Povídka č. 36

Dostala se mi do ruky knížečka básní Vítězslava Nezvala s názvem: Sbohem a šáteček. Tu jeho poslední báseň z této sbírky Sbohem a šáteček si pamatujeme ještě ze školy. Tedy určitě tuto první sloku:

"Sbohem a kdybychom se nikdy nesetkali,

Bylo to překrásné a bylo toho dost,

Sbohem a kdybychom si schůzku dali,

Možná, že nepřijdem, že přijde jiný host."

Nechci se zamýšlet nad tím, jaký básník Vítězslav Nezval byl, jestli pro tehdejší režim či nikoli. Nezval se přátelil s úžasnou malířkou Marií Čermínovou a možná to byl právě on, kdo vymyslel její osobitý pseudonym Toyen. Na lísteček papíru někde prý napsal: "to je ten" a přesmyčkou vzniklo TOYEN, protože Toyen se oblékala do mužských šatů. Její příběh by byla také úžasná kapitola.

A teď se vrátím k Vítězslavu Nezvalovi. Takže ať to bylo jakkoliv, najednou po letech mě verše v této malé, ošumtělé knížečce překvapily a okouzlily. Část básní se týká hlavně jeho pobytu v Paříži a ve Francii vůbec, také z návštěvy v Itálii a Monaku. Několik posledních z jeho návratu zpět do Čech. Dovolím si dvě opsat.

Sacré-Coeur

Bílá osamělá paní

Máš za sokyni ocelovou věž

Kdybych tě hanil byla by to lež

Kdybych tě chválil řekli by že básník straní

Tomu věčnému nevkusu

Jenž mu učinil tak drahými

strakaté drapérie cirkusů

Eh co bych mluvil nafintěná věži

Vždyť celá Paříž ti blaženě u nohou leží

a

Palace du Tertre

Lásko sejdeme se spolu

až se světu poštěstí

sedět u jednoho stolu

na jediném náměstí

No, a vy teď vlastně můžete udělat třeba to, že kliknete na GOOGLE!