Povídka č. 32

Jak jsem potkala ne ryby, ale vydru. Pořádně jsem se lekla. 

Šla jsem ráno na autobus do práce. Bylo ještě šero. Jdu kolem říčky a pak musím odbočit na malý mostek. Ještě před mostkem jsem se musela na silnici vyhnout projíždějícím autům, tak jsem přešla hodně na kraj kamenitého vyššího břehu. Najednou slyším, jak šplouchá voda a vidím jak, něco běží říčkou. V první chvíli jsem vůbec nevěděla co to je. Hnědé štíhlé tělo se obloukovitě hrbilo a dost rychle běželo vodou. Zdálo se mi i dost velké. Pak jsem si uvědomila, že jsem vyplašila z ranního lovu vydru! Ponořila se a vyplavala o kousek dál, vynořila jen hlavu a rozhlížela se, zřejmě jestli ji snad nepronásleduji. No, na to jsem neměla ani pomyšlení, možná jsem byla vyděšená víc než ona. Někdy ani ti co život vydry studují, se nedočkají, aby ji potkali. A tak mě se to povedlo. 

Potkala jsem vydru.