Povídka č. 31

Mezi zahradou naší a našich sousedů rostou různé keře. Plané špendlíky a švestky, taky mahon a bezinky. Ty prý se kdysi vysazovaly na každé zahradě, blízko domu, aby zaháněly zlé duchy. Ale to, co chci napsat, bude daleko prozaičtější. Rozhodla jsem se ostříhat plané špendlíky. Větvičky byly dost pichlavé. Musela jsem odnést několik náručí těchto pichlavých větví na ohniště. Při poslední náruči mi malý kousek větvičky vypadl, chvíli jsem váhala, jestli ho zvednout hned, to bych musela nějak položit tu celou náruč a od ohniště se mi už pro ni moc vracet nechtělo. Říkalo mi něco, že bych ji měla zvednout, ale lenost zvítězila. Za nějakou dobu přijel na návštěvu mladší syn s kamarádkou, a chtěli se jít podívat na zahradu. Chvíli jsme poseděli na lavičce a pak jsme šli dolů z naší svažité zahrádky. Dá se jít vpravo nebo vlevo okolo zahradní chatičky. Lepší cestička je vlevo, a tak jsem mladé směrovala na tuto stranu, jenže syn se rozhodl jít vpravo. Říkala jsme mu, ať tam tudy nechodí, že už tam jednou při sekání trávy spadl. Neposlechl a samozřejmě "Murphyho zákon" funguje spolehlivě. Syn šlápl na tu malou větvičku, kterou jsem tam nechala. Trn na té větvičce nejen, že mu prošel podrážkou, ale zabodl se mu až do paty. Z toho plyne - nebuďte líní, a nebo, poslouchejte maminku, ta má vždy pravdu.