Povídka č. 30

Už jste někdy byli na dostizích? Byli jsme v neděli poprvé. Atmosféra zvláštní. A návštěvníci dostihů to samé. Někteří vyšňoření líp než do opery, pánové v oblecích, dámy ve svých nejlepších šatech, někdy i dosti extravagantních. A na hlavách klobouky nebo fascinátory. Někdy i jejich holčičky. Pánové klobouky spíše střízlivějšího charakteru. Takovíto návštěvníci většinou mají vstupenky VIP. Hned u vchodu stál stánek s perníkem, tureckým medem a jinými laskominami. Nemohla jsem odolat a zavzpomínat na dětská léta a vyprosit si cukrovou vatu. Usadili jsme se na lavičku na sluníčko, bylo dost teplo, a zrovna když jsme měli ruce ulepené od vaty, nás požádali dvě dámy v krásných šatech, drahých botách s klobouky na hlavě, jestli bychom je nevyfotili. Manžel vyhověl. Pak jsme zamířili k tribunám a polemizovali, zda vsadíme. V prvním dostihu jsme si vybrali klisnu, které měla druhé jméno Sarah. Jako naše fenečka. Ale neuspěla. Syn vsadil ještě na dva a také nic. Já si pak vybrala Schemika, už to vypadalo nadějně, celou dobu se držel druhý, ale před cílem skončil na čtvrtém místě. Nakonec syn šel sondovat k sázkařským okýnkům. Neposlouchal prý mladé muže nebo ženy, ale starší pány, zřejmě zkušené v sázkách. Všichni prý sázeli na Siriuse, tak na něho vsadil. Ten se zase naopak držel stále na konci. Ale dotáhl to na druhé místo. Tak jsme přeci jen něco vyhráli. Ale nebudete věřit jak je to nakažlivé. Vsadíte, a pak člověka strne atmosféra, jakmile koně vběhnou do cílové rovinky a vy začnete povzbuzovat právě toho koně, na kterého jste právě vsadili. Dobrá zkušenost - na koníčkách v Chuchli.