Povídka č. 29

Tak už jsem viděla v pondělí motýla! Žluťáska! Byl nádherný! Velký, žlutý a krásně poletoval. Bylo poledne a třepotal se nad takovou jako lesní mýtinkou na kopečku, rostou tu i jiné keře nebo zakrslé borovice. Podle mých přírodovědců prý opravdu motýli se srocují na vyvýšených místech, kde je teplo, svítí sluníčko a nejvíce v poledne. Tenhle byl sám. Ale je to asi už důkaz, že prostě jaro začíná. Stačí se jen koukat. Bledule a sněženky už odkvetly i tavolník odkvétá a kvetou už fialky. Teď nastupuje  forsytie neboli zlatice a při procházce v lese v sobotu jsme potkali lýkovec. Kvetl krásně fialově a já ho začala fotit. A nevšimla si jeho malého bratříčka, který skromně začínal kvést bíle, musel mě na něj upozornit manžel. 

Z okna jsme pozorovali už vrabce, naše snovače, jak už nosí do otvoru pod střechou chatičky suché trávy. Jedna byla dlouhá snad metr. Takže už se jaro dostává do plného proudu a s ním nový život. Všichni ptáčci, kteří tu už jsou, začínají mít napilno s námluvami. Jak jsme byli poučeni, když jsme vyprávěli, že jsme viděli, jak nad lesem krouží snad dvanáct káňat, že jsme byli svědky jejich svatebního letu. A nebude dlouho trvat a budou tu všichni. Vše začíná rašit v lese i na zahradě, na mezích i na poli. Za chvíli bude bílo od trnek. No a přátelé, teď hlavně vrcholí přesun žab z lesů a luk do rybníků. Tak prosím Vás, jezděte opatrně!