Povídka č. 166

Pokud budete mít možnost setkat se někde na besedě s Miloněm Čepelkou tak neváhejte. Potkáte se s úžasným, skromným, vzdělaným, sečtělým, laskavým člověkem. A to jsem těch přídavných jmen rozvíjející jeho povahu určitě napsala ještě málo. Jeho vyprávění se netočilo jen kolem divadla Járy Cimrmana a jejich divadelních hrách. I když to se nedá nezmínit. Například, že nerad hraje ve hře Cesta na severní pól, a teď už vůbec, protože má úctyhodný věk 88 let. V této hře musí být všichni nabalení, teplé svetry, kabáty a ještě lyže na nohou. To jsou pak totálně zpocení a unavení. Takže v tomto věku se už šetří. Nebo, že nemá rád hru Afrika, jelikož tato hra nemá žádný děj, a je to jen sbírka bonmotů. Nejraději prý hraje ve hře Záskok, která právě má děj komediální. Také film nemá rád, to se prý stále čeká. Na sluníčko, na mraky, na déšť, nebo zase aby nepršelo, vše se zkouší třeba 12x a pak se stejně zjistí, že to napoprvé bylo nejlepší. Miloň Čepelka je vlastně básník, prozaik, zpěvák, herec, scenárista a cimrmanolog. Také textař, což se málo ví. Napsal texty písní pro Yvettu Simonovou, Milana Chladila, ale i Martu Kubišovou, Václava Neckáře a dalším. A také právě učitel. Tři roky učil v našem městě na základní škole, proto k nám opakovaně jezdí na besedy. Skvělé je, že se zde setkává ještě se svými žačkami a žáky. Učil zde ihned po absolvování Vysoké pedagogické školy, takže žáci nejsou o moc mladší než on. Samozřejmě přišlo i na vzpomínky ze školních let. Miloňu Čepelkovi učarovala poezie. Napsal mnoho knížek a knížeček poezie. Poezie milá, laskavá, ale i trefná a výstižná. Jeho prý nejoblíbenější knížka je báseň od Jaroslava Seiferta – Píseň o Viktorce. Můžete si ji poslechnout na YouTube právě v jeho podání. Je také tvůrce "haiku" u nás. To jsou verše, které mají jen 17 slabik. Haiku pochází z Japonska, je to stará japonská básnická tvorba. Japonci také mají slova vlastně složená ze slabik – Jakamoto, Hirošimo, atd… a tím jsou nám podobná, ale Miloň Čepelka haiku povýšil tím, že slova se mu většinou rýmují, což starý haiku nemá. V jeho haiku se objevují pitvornosti všedního dne. "Pohrává si se slovy a rýmy jako artista, v jedné ruce drží krásno a ve druhé ošklivost a podle toho, jak chce nechá balancovat rým." Poslední otázka na besedě byla, co by doporučoval, čeho by se měli lidé držet. Člověk prý vždy nemusí mít pravdu, ale měl by přiznat, že se mýlil, nenechat se ničím a nikým manipulovat, a nebrat se příliš vážně. No, a prostě by měl hlavně používat zdravý selský rozum…

                                            "Co máme uvnitř, slina nepoplivá…"

"Našel jsem tvůj vlas,                                                                            "Hlava varuje,

uvízlý na polštáři,                                                                                    jsi pro ni sotva šašek.

nádherně září…"                                                                                     A srdce: Tak ať!"