Povídka č. 157

Dalo by se říci, taková krátká pohádka. Pro vnoučka Kryštůfka jídlo není důležité, on má spoustu jiných zájmů. Doma mají rodiče starosti, aby vůbec něco snědl. U nás, u babičky a dědečka, je to trochu lepší. Prý mu u nás víc chutná, protože babička má kouzelný hrnec. Nedávno jsem byla s ním, s jeho rodiči i malou sestřičkou, s rodinou sestry jeho maminky, což je pět osob a druhou babi z Plzně na pronajaté chalupě v Lužických horách. Pasovala jsem se do role kuchařky a vnouček mi před odjezdem kladl na srdce ať si nezapomenu vzít s sebou ten kouzelný hrnec. Snad jsem nezapomněla, všem chutnalo, i když jsem zprvu neuměla odhadnout množství ingrediencí. I s malou roční vnučkou Linduškou nás bylo tedy jedenáct. Některé potraviny jsem nakonec ještě vezla zpět. Po této akci byl vnouček znovu u nás a velice ho zajímá a vyptává se kolik komu je let, kolik bylo, kdo se kdy narodil a vůbec věc čísel je jeho záliba. A při této rozpravě, přišla i otázka kolik tomu mému kouzelnému hrnci je vlastně let. Zaskočil mě tím, a tak jsem vystřelila, že padesát. Moc se divil, protože tolik let tu prý nebydlíme. No, a teď vlastně začala ta pohádka. Řekla jsem, že ho mám od své maminky, protože každá dcera zdědí po své mamince takový kouzelný hrnec. Ale prý jak to, že oni ten kouzelný hrnec nemají? Tak to mě zaskočilo ještě víc. Vyhrkla jsem, že babi z Plzně asi ten kouzelný hrnec ztratila, takže ho mamince nemohla předat. Tak zatím mi to uvěřil, jsem zvědavá, jak dlouho na pohádku o kouzelném hrnci bude ještě věřit. Ale pohádky děti přeci mají rády a vlastně většinou i dospělí