Povídka č. 155

Je čas konvalinek. Skromná bílá nenápadná kytička s omamnou vůní. Chodívala jsem na konvalinky jako dítě s babičkou do lesa "Za drát", tak se to tam jmenovalo. Byl to docela velký, hluboký les se vzrostlými stromy, takže jsem se musela držet vždy na dohled, abych se neztratila. Konvalinkami se to tam bělalo, a hlavně vonělo. Babička vždy uvázala malé kytičky, které jsme pak odnesly na hřbitov a jednu jsme si nechaly doma. Když jsem se narodila, tatínek prý mamince přinesl do porodnice kytičku konvalinek, a to byl prosím leden. Kde je sehnal nevím, možná je byl vyprosit u dvanácti měsíčků. Já mám však konvalinky spojeny ještě s jednou kytičkou a to pomněnkou. Drobné modré kvítečky, které k té nevinné konvalince prostě patří. A tyto dvě kytičky mi právě vždy připomenou verše, které se psávaly do památníčků. "Pomněnka a konvalinka jsou dvě kvítka nevinná, jedna volá nezapomeň, druhá zůstaň upřímná." Taky jste je měli ve svém památníku od někoho vepsaná? Já tedy ano. Ale kdo už dneska ví, co to vlastně ty památníčky byly. Knížečky, které se svěřily nejlepším kamarádům, známým, rodičům, učitelům, aby nám tam právě na památku něco hezkého nakreslili nebo vepsali. Někdo třeba jen něco nakreslil a napsal jen krátkou větičku, že Na památku nakreslil, anebo vepsal… a jméno. Ale někdo tam něco nakreslil, a ještě právě napsal nějaké věnování. Třeba jako – nehledej štěstí v cizině, doma ho najdeš jedině… Moje maminka prý měla velice pěkný památníček, bohužel mi ho dala na hraní, když jsem byla ještě moc malá, a tak se nedochoval. Pak toho mockrát litovala. Já toho teď lituji také. Ale stalo se, v mládí člověk dělá spoustu nerozumných věcí. Z mého památníčku mi v hlavě utkvěla další dvě věnování, a to od paní učitelky z první třídy: "Dvě cesty otvírají se ti žitím, dobrá a špatná, jdi poté, třeba trnité a kamenité, abys až tvá cesta bude končit, mohla si říci, šla jsem cestou dobou…" Jo, jo paní učitelko, měla jste pravdu, na té cestě životem se tedy klopítá někdy opravdu až tak, že si člověk mockrát rozbije kolena. Od pana učitele, o kterém jsem myslím už i někdy v minulosti psala, jsem měla vepsanou velice krátkou myšlenku: "Ptáka po peří, člověka podle řeči poznáš." Ani jsem netušila, jak mě tato myšlenka bude také provázet celým životem. Ptáci, se vlastně taky stali tak trochu mým osudem, a po peří jsem se jich dost naučila poznat, zásluhou mého ornitologa. Původně jsem si myslela, že podle řeči člověka poznáš, je myšleno, jestli je to cizinec a mluví jinou řečí. Ale ono je to vlastně i tak trochu jinak. To jsem právě poznala při práci s lidmi, se kterými jsem se během let setkávala. A že jsem jich za ta léta poznala! Pak už mi opravdu stačilo podat si s někým ruku, popovídat pár minut a většinou jsem právě podle řeči poznala, co to vlastně za člověka je. Mockrát jsem se nezmýlila. Pokud jsem se někdy chtěla opravit, stejně pak jsem se vrátila ke svému prvnímu úsudku. Milý pane učiteli, dávám vám zcela za pravdu. I po těch letech si vždy na toto vaše věnování v tom ohmataném památníčku pamatuji. A tak byste měl třeba i po té době ze mě trochu radost. No, a památníčky, jak už to bývá, tak ty už dneska zapadly úplně v zapomnění...