Povídka č. 153

Toto moje povídání by se také dalo nazvat – trable s první láskou. Manželův kolega v práci se ho ptal, jestli neví o někom, kdo má detektor kovů. A na otázku proč? se svěřil, co se mu stalo. Má syna v pubertě, osmá třída. Doma zjistili, že ve šperkovničce chybí prstýnek po babičce. Syn se nakonec přiznal, že prstýnek věnoval dívce, která se mu líbí. Rodiče na něho uhodili, ať okamžitě napíše dívce, ať zítra prstýnek přinese do školy. Mladá slečna odpověděla, že prstýnek zahodila, protože s chlapcem chodit nechce. Rodiče se do toho tedy vložili, dívka je dovedla, na "jakési" pole, že tady ten prstýnek zahodila. Proto tedy, teď shání hledačku kovů. A tady jsem propukla v smích. A představila si, jak s detektorem kovů bloudí po poli a hledají prstýnek. Manžel na to kolegovi polemizoval různými pragmatickými důvody. Řepka už je tam vysoká, tak to nenajdeš, nebo si musíš pospíšit, než to třeba zemědělci zaorají. A pak taky vůbec nemusí být pravda to, co slečna říká, prstýnek má třeba doma nebo už je někde v zastavárně. Prostě těch možností je spousta. A tak jsem si vzpomněla na pubertu mého mladšího syna, když také někdy v deváté třídě chtěl jedné dívce koupit ne řetízek, ale pořádný zlatý řetěz. Naštěstí mi to řekl, a žádný řetízek mi po babičce nevzal, a možná taky proto, že jsem měla jen slabé řetízky, a ne žádné pořádné řetězy. Pak taky přišel s myšlenkou dát si na ruku vytetovat její jméno. Chvilku mi trvalo, než jsem mu to rozmluvila. Dívka se pak rozhodla odjet na zkušenou na Kajmanské ostrovy, kde si našla místního domorodce, a už se nevrátila. No, budu zvědavá, jak to s tou hledačkou kovů dopadne. Ale ve skrytu duše si přiznejme, co by člověk pro svou první lásku neudělal a jak jsou tyhle trable s první láskou krásně romantické… škoda, že asi až s odstupem času…