Povídka č. 151

Murphyho zákony prostě existují. Loni někdy v květnu manžel koupil od známých z farmy čtyři králíky. Vyšlo to tak, že dva byli samci a dvě samičky. Někdy v říjnu je zkusil připustit. Podařilo se jen u jedné, druhá nechtěla. Ale za pár dní se jeden samec k té druhé prokousal. Než jsme odjeli na dovolenou měla jedna samička už 8 mladých a když jsme se vrátili měla i ta druhá 9 mladých. Králíkárnu máme až na konci zahrady a docela do kopečka. Většinou krmí manžel. Někdy přijde z krmení a je v nejistotě, jestli je všechny zavřel. No, stalo, se že několikrát se mu podařilo některé kotce nezavřít. Jednou mu utekli oba samci. Jednoho našel na zahradě a po druhém ani stopa. Takže jsme ho už oželeli. Za naší zahradou je už jen velká louka, kterou sečou asi jen dvakrát do roka a nechají tam poházené balíky. Letos je nechali přímo nahoře za naší mezí. Manžel krmil zrovna zbývající ušáky, když slyší nahoře na louce chlapecké hlasy: ".... Podívej tady je králík..." Manžel vystartoval a kluci mu pomohli chytit ztraceného králíka, který se schoval mezi balíky sena. Vždy, když má manžel pochybnosti, jestli všechny kotce zavřel a znovu vybíhá nahoru na zahradu, aby se přesvědčil, ujišťuji ho, že je určitě zavřel. A tak mu vyprávím, že já otevřu, dám zrní, zavřu, otevřu, dám seno, a zavřu, dám chleba, zavřu... a takto to dělám s každým kotcem, aby se mi nestalo, že některý nechám otevřený. Když vše rozdělím a už jsem na odchodu, ještě se otočím a zeptám se, jste zavření a oni zahýbou nosy, a já si odpovím, že ano, jste zavření. Bylo hezky i když mrazivo, manžel nebyl doma, já všechny kotce zase podělila senem, šrotem a tentokrát i mrkví... a spokojeně odešla domů. Druhý den jsem měla jet hlídat vnoučka už po osmé hodině, a tak se mi ani za těmi ušáky moc nechtělo. Taky teploměr ukazoval - 11°C. Nakonec jsem se ale vybičovala a vyrazila vzhůru. Když jsem dorazila ke kotcům, byl na mě pohled asi jak na Toma a Jerryho, když jim zablikají oči několikrát až na vrch hlavy. Okamžitě jsem odhalila tu katastrofu. Sice dvířka kotce byla přivřená, ale ne na zarážku a v kotci jen čtyři králíci zrovna z těch devíti. Když jsem se rozhlédla po zahradě, ojíněné mrazem, uviděla jsem, jak někteří z těch pěti uprchlíků si ze mě dělají srandu. Jeden si se mnou dal závod kolem nádrže na vodu, další mi zmizel někde pod složeným dřevem. Protože jsem neměla čas s nimi hrát na honěnou, neboť za chvíli jsem musela vyrazit na autobus za vnoučkem, nechala jsem je na zahradě svému osudu. Hned jsem to volala manželovi a celý den se mi v hlavě honili skoro jen králíci. Ke vší smůle se snacha vrátila pozdě, a manžel se vracel ze služební cesty, takže jsme se sešli doma až po šesté hodině. Jakmile jsme dali věci domů, vyzbrojeni baterkami jsme vyrazili na zahradu. A tak jsme zahájili lov. Nebudete věřit, ale králíci jsou co do schovek velice vynalézaví. Po třičtvrtě hodině usilovného nahánění mezi složeným dřevem a kompostéry bylo naše skóre velice chabé. Pouze dva ulovení králíci. Na chvíli jsme to museli vzdát, protože jsme byli docela vysílení. Po krátkém občerstvení jsme se vydali na další výpravu. Po další hodině v mrazu - 5° C, jsme byli úspěšní, i když toho posledního jsme docela značnou chvíli hledali, kam že se nám to schoval. Hlavně, že se nerozhodli navštívit sousedy. Nedalo se nic dělat a zdárný lov jsme museli oslavit sklenkou sektu. No, tak považte, a pak, že Murphyho zákony neexistují..