Povídka č. 147

Srpen t.r. byl pro nás ve znamení oslav. Náš vnouček Viliamek slavil jeden rok. Ať chce, kdo chce, co si říká, je to určitě důvod k oslavě. Když člověk pozoruje toho tvorečka, jak se klube od narození k roku, tak si musíme říci, jak nesmírné pokroky to lidské mládě za ten čas udělá. A to si musíme dát ruku na srdce, hlavně to pozorujeme my coby babička a dědeček. Rodiče mají jiné starosti, hlavně o přežití, zabezpečení potomků materiálně i jinak. Ani u nás to jinak nebylo. A myslím, že je i zajímavý ten pocit, že vlastně naše děti už mají děti. Ale my, prarodiče je už máme jen pro radost, když nám jsou svěřeny na hlídání, a tak se můžeme kochat těmi prvními pokroky. A to se člověk opravdu nestačí divit! Vilík už umí jíst krásně ručičkou, do dortu se pustil s vehemencí jemu vlastní. Bere si jednotlivé kousky, a legračně je cpe do pusinky. Pokud mu na dětskou vidličku napíchnete chleba se šunkou či něco jiného, taky se neomylně trefí tam kam má. Legrační sledovat ty jeho první krůčky kolem nábytku, a lezení z gauče či postele, jak si už dává pozor, aby nespadl. Je to takový malý smíšek. Když na vás vycení ty své tři zoubky nahoře a pusinku roztáhne od ucha k uchu, je člověk odrovnaný. Takže si to u svých vnoučátek taky moc užívejte, protože čas běží opravdu rychle.

A léta, opravdu běží, vážení, jak už jsem psala u oslavy devadesátin mého tatínka. Jeho i tetu Emilku předběhl její manžel, strejda Míla. V tom roce, co se narodil, se v Itálii ujal vlády Mussolini, Carter objevil hrobku Tutanchamona, také se narodil Emil Zátopek, Milouš Jakeš a Josef Kemr. Narodil se před sto lety! Také důvod k oslavě jako hrom. Tak to je opravdu krásná paralela. Jeden slaví rok a druhý sto let. S rodinou toto úžasné výročí slavil v den narozenin na jeho rodné chalupě. A jak vyprávěl jeho syn, najednou se jim stoletý stařík ztratil. Za nějakou dobu měli telefon, ať si pro něho zajdou dolů na zahradu, že tam leží v keřích, které hodlal stříhat. Stříhal, stříhal, zamotal se a nemohl ven. Náhodou šel okolo Ukrajinec, ale nemohl strejdu přes plot vyprostit. Naštěstí strejda, měl telefon u sebe, pan Ukrajinec tedy zavolal z jeho telefonu dceru, kterou mu nadiktoval. Úctyhodné ve sto letech. Sice hůře chodí, ale ještě mu to neskutečně, jak se říká "pálí". Oslava byla opravu moc vydařená. Během odpoledne nás skoro všechny obešel, popovídal a zavzpomínal. Oslavenec si sám dokonce napsal proslov, sice v bodech větším písmem, ale přečetl bez brýlí, a ke každému bodu měl sofistikovanou řeč. Nejvíce se objevovalo slovo štěstí. Zkonstatoval, že měl vlastně celý život štěstí. Na rodiče, i když žili ve velice chudých poměrech, na to, že se vyučil, štěstí, že si pak dodělal vysokou školu, štěstí na to, že v Buši poznal Emilku, štěstí na rodinu, štěstí na dobrou práci, štěstí, že dostali krásný byt, štěstí na spokojenou rodinu a štěstí na to, že mu dosud slouží zdraví. Na dortu "alá kniha", bylo napsáno jeho životní heslo a recept na dlouhověkost. A to prý je: štěstí, láska, zdraví a spokojená rodina. Můj strejda Míla měl opravdu štěstí, že mu toto všechno vyšlo...

Mezi spousty darů měl i gratulace. A na prvním místě tu naší. On i jeho rodina nám děkovali za prý moc pěkné přání. Poslali jsme fotografii celé rodiny včetně malých dětiček a všichni jsme byli v kloboucích. Tuto fotografii jsme poslali cestou Č. pošty přes internet. Ale jemu došla "in natura" spolu s gratulací na zadní straně.

Milý oslavenče,

dneska pro Tě číslo září,

v tom letošním kalendáři.

Koukám koukám je to běh,

jak se rychle točí svět.

Přetočí se jednou dvakrát,

pro Tebe už div se stokrát.

Úžasná to věc.

Geny dobré to se ví,

tak je dál užívej ve zdraví.

To Ti dneska chceme přát,

ať jsi ještě dlouho zdráv!