Povídka č. 145

Intuice: znamená vzhled nebo náhled a v současném užití obvykle označuje náhlé poznání, chápání či odhad nebo rozhodnutí, které není zprostředkováno vědomým uvažováním a ačkoli bývá provázeno pocitem jasnosti a jistoty, není podloženo zřetelnými důvody. Jedno z českých synonym pro intuici je pojem tušení. Tolik asi odborný výklad. S tušením to má asi každý jinak. Stejně je to jako s proutkařením. To mi tu intuici trochu připomnělo. Člověk v sobě má asi něco velmi citlivého, co se v určité chvíli projeví. Ovšem další krok je, jak tomuto svému tušení naslouchat. A to, co člověk právě cítí nebo tuší v daný okamžik. Pak zůstává otázka, jak právě rozpoznat, že toto je právě intuice, neboli tušení. Se svým tušením mám docela dost zkušeností, ale bohužel, vždy šlo pak o nepříjemné situace, které se z mého tušení vyklubaly. Moje první setkání s mou intuicí bylo před už dost lety, kdy jsme měli jet na nákupy, byl listopad a mě se strašně nechtělo, byla taková mlha a nevlídno. Volala jsem bratrovi, že nepojedu, měla jsem jet se švagrovou, konzultovala i doma, ale všichni, že nic se neděje. Ale dělo se, po pár kilometrech na promrzlém můstku jsme měli nehodu. Naštěstí jen auto na odpis. Moje další setkání s tušením bylo také v zimě v prosinci o několik let později. Chodila jsem krmit kocoura kamarádce, která někdy zůstávala v Praze. Zase se mi strašně nechtělo, přemlouvala jsem se, ale že už jsem u ní dlouho nebyla tak jsem šla. Vzala s sebou psa, že se projdeme. Ale sousedův pes u kamarádky nás napadl, pokousal mého psa, volala jsem o pomoc, majitelka psa vyšla, zahnala ho, ale pes si to pak nějak rozmyslel, vzal to z druhé strany a kousl mě do nohy. Musela mě pak odvést sanitka do nemocnice na šití a několik týdnů jsem s tím byla nemocná. Na Moravu se mi taky moc nechtělo, měli jsme se vracet na moje narozeniny, také v zimě. Auto nás nechalo na Vysočině. Další něco nepochopitelného, nevím vlastně jestli je to u mě jakési tušení, mám pocit, že by se to nemělo, neměla bych tam chodit, nebo dělat, ale neumím to prostě definovat. Syn jel do Bulharska na nějaké sympozium. Autem, ještě s dalším zaníceným kamarádem. Už odcházeli od nás z návštěvy a oznámil mi, že odjíždí. Začala jsem ho přemlouvat, ať radši jede vlakem, nebo letí letadlem, žádný důvod jsem k těmto řečem vlastně neměla, přesto jsem ho přemlouvala. Ale měli jasný cíl. Správnou odbočku minuli, tak prý odbočí příští. Už neodbočili, v jedné zatáčce do nich vrazilo auto. Naštěstí auto menší a paní nejela moc rychle. A naštěstí se jim nic nestalo. Domů se vrátili vlakem. Poslední moje setkání s něčím, co neumím identifikovat bylo, když jsme jeli nedávno k známým na návštěvu. Už jsme tam skoro byli a projížděli kruhovým objezdem. Najednou se mi udělalo divně, přeběhla po mě jakoby zima, musela jsem si otevřít okénko. Pak to najednou přešlo. Když jsme jeli z návštěvy byla na tom kruhovém objezdu nehoda motorkáře. Motorka i helma na zemi. Sanity. Člověk, ale to svoje tušení, neumí vyhodnotit dopředu. Dala jsem si tedy aspoň takové předsevzetí, že když se mi někam nebude chtít, tak tam nepůjdu, ale nevím, jestli se to dá dodržet. Kdysi jsem se setkala s proutkařem. Odřízl si jen takovou větvičku ve tvaru vidličky z nějakého většího keře, už nevím z kterého, a opravdu když jsme se blížili k potoku tak konec větvičky se ohýbal nahoru. Nejprve mě podal ruku a druhou rukou jsem držela jednu část vidlice a on druhou část a opravdu jsem cítila, že větvička se ohýbá a kroutí mi rukou. Když mi dal větvičku do obou rukou, tak to opravdu také fungovalo a větvička se mi v rukou kroutila. Když jsem to chtěla vždy vyzkoušet sama, tak už se mi žádnou vodu nepodařilo nalézt ani u vody. Asi jsem neměla tu správnou větvičku, nebo možná byla důležitá už jen samotná přítomnost proutkaře. Nevím, budu muset někdy vyzkoušet znovu. Každý asi nějakou intuici má, někdo slabší a někdo silnější. Ale nijak se to asi ovlivnit nedá. Určitým věcem by se dalo předcházet a předvídat, ale většinou se to nestane. Kdyby člověk věděl, proč říká, že se mu někam nechce, nebo říká druhým ať někam nechodí, sám to vlastně v tu chvíli neví. Nerozpoznáme včas nějaký ten hlas, který máme uvnitř, že nám něco našeptává a většinou ani nerozeznáme jakési varování předem. Až později člověk porozumí. Je to právě to kdyby. Je to prostě něco mezi nebem a zemí...