Povídka č. 144

Už vím, dám dopis na zrcadlo,

či do košíčku na šití,

však žel, dosud mě nenapadlo,

co psát, jak dopis začíti.

Maminko moje milovaná,

a v zubech konec násadky,

přemýšlím: stránka nenapsaná

čeká a čeká na řádky.

Přeji Ti dnes v den Tvého svátku,

ve slově Tvého velké T,

no vida, už mám druhou řádku,

a pokračuji ve větě:

štěstí - po t se píše ě -

a zdraví - a pak selhává

už nadobro má fantazie,

tak přízemní a kulhavá.

A trhám papír, muchlaje ho,

maminka stojí nad válem

a chystá něco voňavého -

a v odhodlání zoufalém

přibíhám k ní, tiskne mě k sobě,

očima, mlčky, ptá se mě.

Pak zamoučněné ruce obě

zvedly mě rychle ze země.

Myslím, že pan Jaroslav Seifert to krásně a láskyplně napsal za nás za všechny. Jakmile se stanete maminkou, je to prostě úděl na celý život. A pak jak život běží dál a naše děti už mají děti a z maminek se staneme babičkami, tak se starost násobí. Starosti i radosti. Milé maminky ať máme stále více důvodu k radosti. A my, co už maminky nemáme, tak alespoň vzpomeňme. Hlavně hodně štěstí, zdraví, k tomu našemu květnovému svátku, tak jak se píše v básničce...