Povídka č. 139

Na nočním stolku mi permanentně leží docela dost knih. Některé střídám a některé tam mají stabilně své místo. Tak třeba dvě knihy od malíře Jiřího Anderleho. Jsem jeho obdivovatelkou snad už dvacet let. Kdysi jsem byla na jeho výstavě, ještě v Paláci kultury v Praze. Díla docela zvláštní, prolíná do jednoho obrazu více motivů. A pak mě dostal svým pořadem vysílaným na Českém rozhlase Láska za lásku, a tak se právě jmenuje i jedna z jeho knih. Druhá se jmenuje Na Hradčanech. Obě dvě si i ilustroval. Jsou zde příběhy a kresby jeho postaviček, lidiček, na které vzpomíná, a kteří ovlivnili jeho život. Obě knížky jsou jedno velké člověčenství a snad každý si tu s ním zavzpomíná na svojí babičku, dědečka, souseda od vedle, spolužáka či hostinského, řezníka nebo jen člověka, kterého uvidíte jen jednou v životě, ale vetkne se vám do paměti. K těmto dvěma knihám se ráda vracím, třeba jen listuji a tak trochu studuji ty jeho tahy tužkou, jak jakoby jednoduše, ale přitom precizně jsou ty jeho postavičky a obličeje vykresleny. Další knížka, která u mě zaujímá na stolečku místo je knížka Františka Nepila Lipovou alejí. Tyto příběhy psané vlastně jednoduše, ale lidsky od srdce, prostě "nepilovsky" jak může psát, jen pan Nepil, občas předčítám manželovi před spaním jako pohádky. Příběhy a vzpomínání, které jsou psané jako povídky, ale zní jako básničky. Podobné těmto knížkám jsou knížky od Václava Větvičky. Jeho vyprávění jsou také plná laskavosti, moudrosti a vlastně i poučení nenásilnou a přívětivou formou. K těm jeho knížkám, k jeho zamyšlení nad přírodou a životem se dá také vracet stále a stále. Další knížka, kterou vedle sebe mám, se jmenuje Civilizace a dějiny. Je úplně diametrálně odlišná od těch předešlých. Je těžká nejen do ruky, ale i na čtení. Ale velice, velice zajímavá. Nedá se číst najednou. Provází čtenáře od prvopočátku lidstva skoro po současnost. Takže se k ní stále vracím a také pokud narazím na nějakou otázku spojenou s civilizací, dá se v ní hledat odpověď. Nyní mi už zbývá pár posledních příběhu dočíst z knížky: Nevyřešené záhady posledních 5000 let. Podtitulek od antického astronomického komputeru po závody v kosmu. Zajímavá knížka, ale kterou až dočtu, tak přesunu do knihovny. A samozřejmě nesmí u mě chybět některá z knih Vlastimila Vondrušky, v současné době je to knížka Mezi tiárou a orlicí. Z raného období utváření našeho státu, z období bratrovražedných bojů, intrik, bojů o moc a slávu prvních Přemyslovců. Trochu pozapomenutá knížka, kterou jsem vylovila z paměti a z knihovny a nyní má místo mezi ostatními knihami, protože z ní předčítám svému vnoučkovi je knížka, která se jmenuje Zlatý věnec. Provází mě asi tak od mých deseti let, koupil mi jí můj strejda, velký znalec knih a čtenář. Jeho knihovnu jsem mu vždy jako dítě záviděla, ale protože jsem z jedné knihovny dost knih zachránila, troufám si říci, že jsem ho možná i v počtu knih předčila. Ale abych se vrátila ke Zlatému věnci. Obal této knihy už má něco za sebou a je to na něm dost vidět. Ale uvnitř, tam jsou opravdu poklady. Poklady českých říkadel pro nejmenší, třeba Františka Hrubína, skvostné pohádky Boženy Němcové nebo K. J. Erbena. Básničky J. V. Sládka, zapomenuté příběhy Václava Beneše Třebízského, balady F. L. Čelakovského, pověsti Aloise Jiráska, ale takové ty čtivé, povídky od J. Š. Baara a dalších a dalších našich kdysi slavných spisovatelů a básníků, o kterých se možná dnes už ve škole ani neučí. A tak je s vnoučkem oba zase objevujeme. A když už jsem v tom vzpomínání, nesmím zapomenout na svoji první knížku, kterou jsem dostala pod stromeček asi ve čtvrté třídě. Lovci mamutů od Eduarda Štorcha s ilustracemi Zdeňka Buriana. Moje první láska, která mě vlastně přivedla k trvalé lásce ke knihám. Ta je ovšem většinou v knihovně, ale občas ji vytáhnu, prolistuji a někdy také pročítám. Prostě láska na celý život. A když už jsem u těch lásek, tak mojí velkou láskou jsou také knížky citátů. Mám také v šuplíku několik notýsků, do kterých si zapisuji myšlenky z přečtených knih. A většinou v každé knížce nějaký citát nebo myšlenku objevím, které stojí o zapsání. Kdysi jsem si na střední škole koupila malou knížečku citátů, která se jmenuje O lásce, přátelství a poezii. Mám ji prolistovanou od začátku do konce, od konce do začátku, prostě sem a tam a některé citáty jsem občas vpisovala známým do různých přání, blahopřání a památníčků. Před Vánoci jsem napsala Ježíškovi, jestli by mi mohl opatřit knížečku /viděla jsem jí u kamarádky/ Potkala mě láska... Jsou to většinou příběhy známých osobností, kteří vypráví o svém dětství, dospívání, dospělosti a hlavním tématem je prostě láska. A představte si, že ta jednotlivá vyprávění jsou oddělována básničkami a na konci každého vyprávění je použit citát. A všechny ty citáty já vlastně už znám. Jsou právě z té mé malé osahané knížečky citátů. Nabízí se použít: a kruh se uzavřel... A ještě jedna podobnost, knížečka citátů je ilustrovaná Otou Janečkem a tato knížečka podobnými kresbami grafika Petra Tamchyny, kde hlavním motivem je žena... takže určitě i tato knížečka bude mít na mém nočním stolečku své čestné místo, protože i mě, potkala Láska...