Povídka č. 13

Každý den, když jdu do práce nebo z práce tak je obdivuji. Mají snad všechny barvy. Bílé, růžové, růžové více i méně, do červena i krvavě červené, žluté. Je červen a jsou v plném květu i odkvětu, poupata snad všech velikostí. Jsou to růže v předzahrádce našeho ob souseda. A jak je tak obdivuji, a v hlavě se mi motají přípravy na svatbu syna, najednou mě napadne, že by bylo hezké sesbírat ty krásné okvětní plátky těch voňavých růží, těch, které jak by řekla moje babička jsou už stejně celé rozkořípané. Soused je řidič dálkových autobusů, takže i několik dní není doma. Ten den jsem ho neviděla, a tak jsem si kolem desáté večer vzala košíček s tím, že vlastně dojdu na takový růžový lup. Jdu po silnici a zrovna přemýšlím jestli na tu krásu dosáhnu přes plůtek, když si stoupnu na zídku. A jak tak spřádám plány, najednou mě vyruší věta "kampak sousedko!" Ve mně to trhlo, ve vteřině vyhodnocuji situaci, zda pokračovat dál, ale pak se slyším, jak říkám. "K vám sousede", soused se podivuje, že jdu na návštěvu v noci, ale vysvětluji situaci, že chci překvapit ženicha a nevěstu, tak jestli bych si mohla odnést trochu těch okvětních lístků. Soused mi to nejen dovolil, ale i on sám mi pomohl natrhat plný košíček té voňavé křehké krásy.