Povídka č. 123
Povídka č. 123
Úplně náhodou jsem zhlédla pořad "Na dědině". V podtitulku bylo uvedeno někde na moravské nejmenované vesnici. Krajina v okolí moc krásná, kdesi v dálce na kopečku hrad. Pak se během pořadu vyklubalo, že je to vesnička Boršice. Z povzdálí tedy na kopečku hrad Buchlov. Hezká krajina pod Chřibami. Pořad sleduje rok v jedné vesnici, v jedné rodině. Babička se hlavně zabývá šitím krojů na panenky. Dává si na tom záležet a moc hezky o tom mluví. Její vnučka s vnukem jsou vlastně s ní hlavními aktéry. Děvčeti je kolem 15 let. Vnukovi asi 17 let. Děvče oblékali do kroje. Nemůže se obléci sama. Jen šátek trvá uvázat asi hodinu. Chlapci jsou oblečeni dříve, děvčatům obléci do kroje trvá několik hodin. Pak se všichni sejdou na návsi a v místní sokolovně, kde mladí předvedou tanec. Párů je snad víc než třicet. Tanečníci se domlouvají už předem, kdo s kým bude tančit. Naše děvčátko tanečníka nemělo, pak jí bratr nějakého sehnal, ale pro ni o moc starší. Ale na příští rok už má někoho zamluveného. Samotné kamarádky se diví, proč tancuje, proč se učí divné kroky, proč nosí kroj a nechápou. Jí to baví, ráda udržuje tradice. Ta děcka v této tradici vyrostla a pak už je v nich zakořeněna. V průvodu z návsi do sokolovny jsou už sotva tříleté děti oblečené do kroje. Jít do města pro ně znamená asi 50 na 50. Zdá se jim, že ve městě je asi jednodušší život, je tam víc věci, možností zábavy. Chlapec miluje včely, má několik úlů, pomáhá mu s tím otec. Úly rozšiřují, připravují, stáčí med a je na nich vidět velký zájem. Říká, že kdyby nebyly včely, lidem zbývá k životu jen několik let. Nebyly by rostliny, které potřebují zvířata jako potravu a my lidé rostliny i zvířata...Jít do města by se mu asi moc nechtělo, jezdí do města za strýcem, ale vždy se rád vrací domů. V dílně na starém plynovém sporáku roztápí včelí vosk a pak ho nalévá do dvou formiček, ze kterých jsou svíčky ve tvaru andělíčka. Trochu jsem se zastyděla. Jednoho takového jsem měla a někam zašantročila. Příště si určitě takovéto svíčičky budu víc vážit, když jsem viděla s jakou láskou a v jakých podmínkách byla vytvořena. Na konci pořadu se dívka vyznává z lásky ke kraji, chodí po louce, trhá květiny... I kdyby odešla do města, stejně se prý bude vracet. Udivilo mě, jak tak mladí lidé z vesničky kdesi na Moravě umí tak poutavě vyprávět o svém kraji, jaký úžasný vztah mají ke své vesnici, s jakou láskou zachovávají tradice. Národní ústav lidové kultury uděluje titul Nositel tradice. Ale to už jsem trochu v jiném pořadu. Tento pořad představuje obyčejné, zručné a nesmírně skromné lidi, kteří pokračují v tradicích našich předků. Jsou to košíkáři, šperkaři, dráteníci, ti, kteří ještě dnes dělají březová košťata, ti kteří dělají modrotisk, vyšívají právě i kroje, krajky, ti co ještě dnes opracovanýma rukama vyrábí šindele... a takto bych mohla jmenovat dál a dál. A proto mi přišlo, že tyto dva pořady mají k sobě hodně blízko. Představit lidi, kterým stojí ještě za to udržet tradice našich předků. A tak bych mohla závěrem použít název dalšího pořadu. Co uměly naše babičky a já dodávám i dědečkové, a na co my jsme už zapomněli..