Povídka č. 121

Někdy chodí po e-mailu povídání o tom, jak my, ti trochu dříve narození, jsme si užívali svobody dětství. Nebyli jsme kontrolovaní, nebyly mobily, pili jsme z jedné lahve, nebo rovnou z pumpy, chodili sami domů ze školy. Doma jsme hodili školní tašky do kouta a letěli ven. Taky jsem prožila takovéto dětství. Hned za naším domem, jen co jsme přeběhli silnici, byla pole, úvozová cesta a pak už les. A v té úvozové cestě, zvané "ouvoz" jsem vlastně prožila své dětství. Lezli jsme po starých třešních, lepili do větví kresby Indiánů a pak si na ně hráli. Vlastně jsem tam pásla i husy. A ten ouvoz nás vlastně i živil - byl plný vitamínů. Neměli jsme nějak pocit, že jsme ochuzeni o to, že v létě nemáme pomeranče a banány. Hned na rohu rostla jabloň, která měla a vlastně ještě má jablka zvaná soudky. Nikde jinde jsem taková jablka růst neviděla. Další jabloň měla malináče a další panenská jablíčka. Ta babička vždy posbírala do zástěry, a v zimě nám je pekla v troubě. Naskládala je do pekáče, posypala cukrem a pak to byla dobrota. Také tam rostla jedna hrušeň, švestky a ty již zmíněné třešně, dokonce několik stromů. O prázdninách jsme tam také chodili na angrešt, který rostl divoce na mezi. Stavěli jsme si tam různě v trní bunkry. To jsem se trochu zasnila. A tak si představte, že dnes si děti někde postaví bunkr! Buď by to bylo na něčím pozemku, takže porušení soukromého vlastnictví, nebo by je někde hned někdo nahlásil. Možná by pak z toho měli průšvih ve škole a možná by je nahlásili v tom nejhorším případě i na policii. Skoro už nemyslitelné, aby se kluci honili na kolech na návsi nebo náměstí. K tomu mají dnes přeci hřiště nebo vyhraněná místa s různými dráhami a skokánky. Taky cyklostezky. Ano, dnes jezdí daleko, daleko více aut než za našeho dětství. Taky daleko, daleko rychleji. Vždyť jsme to byli právě my, naše generace, která sice nostalgicky vzpomíná na krásné volné dětství, ale přitom to byla ona, která vymyslela počítače, tablety, mobily s těmi neúžasnějšími aplikacemi a virtuálními hrami. Teď si stěžujeme, že dnešní generace sedí jen u počítače. Tak ta dnešní děcka vyháníme do přírody a sportovat. Zbývají jim však zase jen hřiště, tělocvičny a posilovny. My měli party, dnes jakmile vidíme někde více mladých pohromadě, už jsou nám podezřelí, vidíme hned kouření "trávy" a nebo jiné nekalosti. Oprávněně? Možná? Možná ne? A tak tu dnešní mládež máme radši pod kontrolou, protože na ni číhá více nebezpečí, než tenkrát číhalo na nás v těch ouvozech nebo bunkrech. No, pokrok prostě nezastavíš, ani v zážitcích z dětství...