Povídka č. 120

V tomto zimním čase, se vždy dělaly zabijačky. Bylo lepší, když byl sníh a mráz. Nyní už se od toho asi dost upouští, než se vykrmí prasátko, chce to hodně času, krmení a tím i peněz, pokud není vlastní přísun obilí a brambor. Musí se k němu každý den brzo ráno vstávat a večer krmit, pohodlnější je, i na vesnici, si maso dnes koupit. Kromě nějakých farem si už asi čuníka drží málokdo. Ale dřív bylo prasátko na vesnici v každém chlívku. Když jsem byla malá, tak jsme si brali řezníka Tondu, měl 5 dětí a tak se měl co ohánět, takže to nebyl žádný typický kulatý pán. Spíš menší sušinka. Ze zabijačky z dětství si hlavně pamatuji, že se do kuchyně přestěhoval starý stůl od babičky, na něj se dal velký vál z pořádného dřeva, silný, na povrchu zjizvený od řezníkových nožů. A z toho válu vzadu kapal na zem omastek. Když už jsme byli školou povinní, tak k nám chodil řezník Míra Javůrek. Byl to soused z ulice a taťkův spolužák. V týdnu pracoval jako řidič náklaďáku a o víkendech chodil zabíjet. Byl vyučený řezník. To už tehdy jsem jeho práci obdivovala a byl to vskutku řeznický koncert. Měl silné, dosti chlupaté ruce a ty uměly úžasné věci. S noži zacházel jak nějaký muzikant se smyčcem, a když je zabořil do dutiny břišní a pak rukama vytáhl teplá střeva, která vskutku umělecky od sebe uměl rozdělit. To jsem na něm mohla oči nechat. Za to mi potom tahle práce připadla, když už k nám mistr nechodil. Když táta střeva vyčistil tak mi mistr řezník nařezal "muster" a já  musela střeva krájet na stejně dlouhé dílky. Ty jsem pak na jedné straně zašpejlovala. Ostatní měli také plné ruce práce. Jakmile babička a potom mamka vyhlásily datum zabijačky, nikdy jsem se vlastně netěšila. Kdo nepoznal opravdu zabijačku od začátku do konce tak to nepochopí, protože zabijačka to je jen a jen práce. Babička a pak taťka museli ráno brzo vstávat, už kolem páté, zatopit v kotlích, kde než přišel řezník, už se musela vařit voda. Na paření, na mytí, na maso...Stejně jsme pokaždé, když už jsem jezdila s rodinou, dostali "vyhubováno", že jedeme pozdě. Míchání krve taky vždy byla práce babičky, pak maminky a pak švagrové, nikdy jsem se k tomuto nehrnula. Radši jsem naloupala cibuli, nakrájela, osmažila, oloupala česnek a namočila buchtu na jitrnice, která byla už pečená několik dní dopředu. Vycházela jsem z domu, až když prasátko už viselo ve stodole. K přepravě čuníka z pařeniště v neckách museli být nápomocni i děti školou povinné. Podkládaly pod necky kovové válce a po nich se necky přepravovaly do stodoly. Došla jsem pak pro mozeček, udělala jsem ho s vejci a cibulkou, namazala na chleby a všem rozdala jako svačinku. Starala se o grog pro řezníka, nebo kafe, i pro ostatní, ale pořád slyším mojí mamku, jak říká: "Míro, dejte si bábovku.." Vždy muselo být upečeno něco sladkého. Bábovka nebo kobližky. To měl Míra rád. Ono ani přitom není na nic chuť, všude je mastnota, pára. Přátelé prasátka se začínají sjíždět, až když je rozdělené maso uvařené v kotlích. To je maso na ovar, které se pak použije do jitrnic, jelítek a tlačenek. K nám přijížděla někdy jen teta Emilka, naši "pražáky" moc nezvali. Za Míry se už zabijačky dělaly v bývalém chlévě, který taťka upravil na místnost pro pořádání zabijaček. Všichni se těšili na ovar. Mistr zkoušel maso, jestli už je vařené velikou vidličkou. Pak dával příkaz k vyndání masa z kotlů na vál. Každý si dal na talíř jen tolik, kolik sní, nebo si došel přidat. Maso z talířů už se nesmí vracet. To zase bedlivě hlídal táta a pokaždé nám to připomínal. Míra si dával jen polívku z masa, bílou ovarovou. Do ní utřený česnek a nakrájené kousek jater a ledvinky. Za to babička si vždy dala kus masa s pořádně silným, tučným okrajem. Už když moc nemohla pomáhat, vidím jí u okna s talířem tohoto vyloženě tlustého masa. Maso a vnitřnosti se pak rozdělí, co se použije na tlačenky a co na jitrnice. Mistr už kovovou kolíbkou se třemi noži začal maso určené pro jitrnice rozsekávat na malé kousíčky. Já pak musela běžet vymačkávat buchtu z vody. Všichni ostatní měli také pořád plné ruce práce. Topit, krájet maso na tlačenku atd. Děti se museli starat o přísun dřeva ke kotlům, aby oheň nevyhasl. Největší obřad je kořenit jitrnice a tlačenku a černou polívku-prdelačku. Koření už je připraveno z předešlého dne. Mamka vždy nabrala hrst soli, pepře, majoránky... a Míra nabádal: "paninko s tím mletým novým kořením opatrně...", přidal se i umletý česnek. Do jelítek pak smažená cibulka a ze včera uvařené kroupy. Také mistr nabral do těch svých úžasných rukou z kastrolu krev a chrstl jí do připravené hmoty. Zbylou krev zavařil do jednoho z kotlů do polívky, ve které se předtím vařilo maso, a přidaly se vařené kroupy. Všude to pářilo a bublalo, vonělo mastnotou a masem. Chlapům už stáhl řemeny sádla, aby mohli krájet sádlo na kostičky. Když byla připravena hmota na tlačenky z větších kousků masa, zase mastnýma rukama nandával do pytlíků, které zručně zavázal, uřízl provázek a tlačenky nandal do druhého kotle. A zase nakázal mamce: "paninko hlídejte čas", tlačenky se vařili asi 2 hodiny. Pak už začal nandavat do nabíječky na jitrnice připravenou hmotu, ve které právě byla i ta vymačkaná buchta. Připravená, z jedné strany zašpejlovaná střeva jsem mu nandávala na špičku nabíječky. Tahle práce byla pro mě čest. Míra se opřel břichem v červeno-bíle proužkované zástěře do dřevěného pístu nabíječky a střívko se naplnilo. Když žila babička tak špejlovala ona nadité jitrnice, pak si někdy Míra nandával střívka sám a já špejlovala. Přitom vyprávěl příběhy, které zažil u jiných při zabijačkách. To jsme se do té místnosti nacpali skoro všichni a se zájmem poslouchali, dospělí i děti, vtipné až dobrodružné příběhy. Vyždy jsme se na ta jeho vyprávění moc těšili. Jitrnice se také museli vařit pozvolna, aby nepopraskali, pak je hned dávat do studené vody. Pokud nějaká praskla, Míra jí hned ještě teplou koštoval jestli je dobře kořeněná. S černou polívkou-prdelačkou se také muselo míchat, aby se nesrazila krev. To už si začal mistr balit své nádobíčko, nasadil svůj kostkovaný kabátek, co nosili řezníci, mamka mu tam do kapsičky vtiskla domluvenou bankovku a rozloučil se. Mamce ještě dal poslední rady jak dovařit polívku. Ale to už jsme stejně všichni znali. Uvařená polívka se pak slila do velkých hrnců, které se obložili sněhem. Když byl. Polívkou se v intervalech muselo míchat celou noc. Když jsme byly ještě děti a byla babička, naši večer nasedli do naší Simcy Arondy a rozváželi zabijačku po příbuzných, hlavně v Praze. Já dostala s bráchou bandasky a balíčky a roznášeli po sousedech. Samozřejmě ta největší výslužka byla pro Míru. Míra nás vyškolil za ta léta tak, že když odešel do řeznického nebe, dělali jsme si zabíjačky sami, kde byla hlavní osoba maminka. Bohužel když odešla i ona, tak byl hlavním řezníkem můj bratr s mým starším synem. My ostatní dělali pomocné práce. Většina činností nám připadla tak jak jsme to měli naučené od mistra Míry Javůrka. Loni v říjnu nám odešel i další hlavní aktér tatínek, který měl na starosti pašíka vykrmit. Chlívek tedy zeje prázdnotou, no, ono v kuchyni po taťkovi je také pěkně studeno. Ale takhle smutně jsem vlastně ani končit nechtěla. Zabijačky, mám neoddělitelně spojené s těmito mě milými osobami, ale z té veselejší stránky. Byly to prostě vždy nefalšované vesnické zabijačky, na které mám spoustu vzpomínek...