Povidka č. 118

20.11.2020

Teď je všude skloňováno slovo koronavirus. A protože pracuji ve zdravotnictví, sice ne jako zdravotník, ale stejně jsem tam tento virus někde chytla. Docela se to v práci "hezky" rozjelo. Doslova mi to podseklo nohy. Čtrnáct dní jsem jen ležela, s bídou si došla na toaletu. A ještě po 14 dnech jsem nebyla schopna si skoro připravit nějaké jídlo. Měla jsem obrovské štěstí, že manžel byl v karanténě se mnou, jinak by mě snad musel dát do nemocnice, dokonce prý o tom uvažoval. Ale jeho nesmírnou trpělivostí, a péči o mě jsme to zvládli. Zpětně si uvědomuji, jak to se mnou měl těžké. Žádný čaj mi nechutnal, žádné jídlo jsem nemohla pozřít, na maso jsem se vůbec nemohla podívat. Jednou jsem chtěla čaj černý, když jsem ho ochutnala, tak mi nechutnal, tak ovocný, s tím to bylo podobné. Takže teď máme doma docela velký výběr všech možných čajů, všechny možné příchutě a odrůdy. Stejně tak to bylo se slazením, jednou jsem chtěla sladký, pak zase ne, pak zase s citronem, jenže to se mi zdálo, že mě dráždí a nemohli jsme přijít na to, který by mi udělal nejlépe. S jídlem to bylo hodně podobné. Ale manžel vydržel všechny tyto mé "kovidové" chutě a nálady. Za to má můj velký obdiv. Nikdy jsme nechtěli do ložnice televizi, no teď jí tam máme. Manžel mi koupil dokonce novou televizi, nebavil mě totiž počítač, ani mé tak oblíbené knížky. Teď už píši i čtu. Je to jen "chřipečka" jak občas čtu komentáře na netu, ale opravdu to asi u každého nemá stejný průběh. A tak Vám přeji, ať tento bacil, který tak šeredně ovlivnil tento rok s hezkým letopočtem, se Vám úplně vyhne nebo měl průběh opravdu jen jako malá "chřipečka."