Povídka č. 114

18.07.2020

Mezi naše skvělé současné spisovatele bezesporu patří Vlastimil Vondruška. Tak trochu bych ho přirovnala k Aloisi Jiráskovi, co se do objemnosti knih týče. Hlavně těch historických, a to ho možná i dalece předčí. Např. Přemyslovská epopej váží 3,1 kg a Husitská epopej na tom bude podobně. Je to určitě současný mistr slova a českého jazyka. Samozřejmě, že nepíše tím rozvláčněným jazykem a únavnými popisky krajiny a děje. Vlastimil Vondruška do děje přímo vtahuje. Nevím, co je pravdy na tom, že ještě mladý Přemysl Otakar I. se "spustil s obyčejnou dívkou" a pak jí tučně odškodnil a na dalších a dalších pikantnostech přímo ze života toho kterého Přemyslovce. Zajímalo by mě, jestli to někde vyčetl, ale určitě tyto historické romány je nutno něčím okořenit, jinak by to byla strohá historická fakta a pro dnešní čtenáře se musí i do historie vložit trochu "bulváru". A myslím, že kdyby tehdejší bulvár existoval, tak by se opravdu poměl. Pan Vondruška má můj velikanánský obdiv. Neumím si vůbec představit, kolik historického materiálu musel pročíst a prolistovat, kolik času dokumentům musel věnovat! Svoje historické vědomosti vložil i do vlastně ne historické knihy Breviář pozitivní anarchie. Mě tato knížka přímo nadchla a doporučuji ji svým kamarádkám. Srovnává zde právě současnost s historií. Kniha je proložena citáty známých osobností. To srovnávání současnosti s historií mě docela zaskočilo. Pan Vlastimil Vondruška v této knize prostě používá "selský rozum". Zamýšlí se nad celou naší společností. Když jsem byla na jeho pořadu ve Viole, omlouvám se, pane Vondruško, ten mě tak nenadchl jako vaše knihy. Ale on se člověk někdy má těšit trochu méně a pak není zklamán. Tak tam pronesl pan Vondruška zajímavou myšlenku, která se mi líbila: že se nemáme zabývat a lámat si hlavu nad věcmi, které prostě nemůžeme změnit. V Breviáři s autorem souhlasím do puntíku. Zabývá se tam různými tématy, které naši společnost v současné době trápí. Nad čím jsem se tam také dost pozastavila, bylo téma: "genderové náboženství" jak to nazývá v této knize autor. Týká se to vlastně rovnoprávnosti muže a ženy, a to v širokém pojmu. Viz Wikipedie genderové vyvážení. Ano, jsme asi my, ženy podhodnocované na pracovištích, co do financí i postu. Povětšinu toho jsme dosáhly, jsem ráda, že jsou lékařky, političky, vojákyně, předsedkyně družstva a další a další... což kvituji, ale už za kolektivizace se zkoušelo, že ženy budou dělat stejná povolání jako muži. Nejsme však fyzicky uzpůsobené na to, abychom tavily ocel a kutaly uhlí. V dnešní době mi připadá, že se to s tím "genderem" trochu přehání. Někdy mám pocit, že jsou ženy k sobě moc tvrdé, jako by se styděly ukázat něžnost a cit, jako by se bály být šťastné. Taky celý život bojuji s nějakou nepochopitelnou hrdostí, a tak trochu apeluji na ženy, nebuďme tak tvrdě hrdé. Buďme hrdé na to svoje ženství, na to, že jsme ženy. No, a teď apeluji na Vás, přečtěte si Breviář sami, jinak se tu do toho šíleně zamotám...