Povídka č. 111

Tak nám umřela teta Emilka. Byla to sestra mého táty, narodila se 1. března 1927. Měla při křtu dvě kmotry, které se nemohly dohodnout na jméně. A tak vymyslely, že bude pokřtěná po jedné Marie a podle druhé se jí bude říkat Emilka. Vždy jsme jí tedy měli jako tetu Emilku, že se jmenuje vlastně Marie, jsem se asi dozvěděla až někdy v dospělém věku. Měla už před svatbou s jiným, když jí poprvé u muziky spatřil strejda Míla. Hned tam jí řekl, že si jí chce vzít. Odpověděla mu, že má před svatbou s jiným, ale on odvětil, že si na ní počká, že si tam toho stejně nevezme. Původní nápadník pak snad dokonce něco provedl, takže ze svatby opravdu sešlo a strejda Míla si tetu Emilku za ženu vzal. Ještě dlouho bylo znát vyřezané srdíčko na jedné ze tří srostlých borovic u nás v lese. A možná, že je tam znát dodnes. Já jí mám ve vzpomínkách hlavně, když na víkend jezdila k nám domů, když u nás trávili prázdniny její děti, můj bratranec a dvě sestřenice. Čekali jsme na ni u autobusu a vždy přivezla meloun a hlavně držťky nebo ledvinky a to pak máma uvařila skvělou držťkovou polívku. Později si pod naší vsí postavili chatu a tak jsme rádi chodili tam. Tehdy když jsem byla ještě dítě, nebylo zvykem, aby se dospělí lidi líbali někde na veřejnosti a hlavně ne na takto malé vesnici. A pamatuji, že se právě o tetě Emilce šuškalo, že se líbá se strejdou, považte před obchodem, kde je kdekdo mohl vidět. Odhaduji, že jim mohlo být tak kolem čtyřiceti. Vnímala jsem už jako dítě, že se někdy tak zajímavě špičkují a škádlí a na oko zlobí. Ráda jsem s babičkou za nimi jezdila do Prahy na Žižkov. Měli tam krásný velký byt a nad vchodovými dveřmi reliéf tetřeva. Poprvé mě vzali třeba na Letnou, na Vítkov nebo do parku "Juldy Fuldy", jak se říkalo Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, dnes Výstaviště. A hlavně co měli v obývacím pokoji v knihovně knížek! To jsem se nemohla vynadívat. Také jsme rádi jezdili do vesničky, ze které pocházel strejda, pro jahody. Měli tam jahodové plantáže. Teta se strejdou rádi cestovali po Čechách a po Slovensku, hlavně vlakem, neměli auto. Akorát jednou byli s našimi v tehdy východním Německu za známými. Na tento výlet se při různých posezeních vzpomínalo často. Můj táta ve svých vzpomínkách rád na svou sestru vzpomíná. Jak uměla sekat kosou, líp než leckterý chlap, jak uměla krásně zpívat, tancovat, jak si vždy sbalila uzlíček a odešla do vedlejší vesnice přes les k dědovi a babičce. A jak byla hezká. Dodnes když se probíráme starými fotografiemi tak ta nejhezčí je, kde sedí na mezi v kroji, usmívá se a je opravdu moc krásná... (mám jí schovanou mezi hrníčky). Jsem přesvědčená, že prožila krásný, takový ten neobyčejně-obyčejný šťastný vztah, a vlastně byl jim dopřán dlouhý život ve dvou. Připadalo mi vždy, že oni dva k sobě neodmyslitelně patří. A prý také Emilčino poslední přání bylo, aby jí strejda naposledy políbil..