Povídka č. 11

Je to vlastně povídka staršího data a v naší rodině se dává k dobrému při rodinných sešlostí.

S tatínkem jezdím každý rok na Šumavu, někdy i dvakrát za rok na jaře a na podzim. Tentokrát si tatínek přál jet na Pancíř na rozhlednu nad Železnou Rudu. Tak jsme vyrazili. Dorazili jsme na parkoviště pod lanovku, kterou jsme měli vyjet nahoru a dolů. A protože do odjezdu lanovky bylo ještě asi půl hodiny, tak jsme si v autě dali kafe z termosky, kterou táta vozil s mamkou vždy, když jezdili na Šumavu oni spolu. A určitě jsme si i dávali vajíčka na tvrdo, která táta uvařil a měl s sebou. Najednou jsme se podívali na hodinky a zjistili, že je čas na lanovku. Tak jsme vyrazili. Počasí a rozhled na Šumavské kopce byl úžasný. Nahoře jsme se prošli, pokoukali, a pak se vydali k lanovce na cestu zpět. Když jsme dorazili k autu šel mi táta otevřít na straně spolujezdce, to ještě řídil, a jezdili jsme Škodou 120. A v tu na mě spustil "ty čuníku, tys nechala pootevřené okýnko, mohl nám někdo ukrást auto." Pak šel otevřít dveře u řidiče. A tam mohl ruku prostrčit okýnkem celou. Nechal totiž okýnko stažené až dolů!