Povídka č. 108

Jestli on nebyl 7. 2. 2020 černý pátek? Asi ano, možná nějaké erupce na slunci. Kdo ví. Ale zrovna ten den odešli do "věčných lovišť" naši dva známí. A to ke všemu ve věku, kdy člověk chce ještě spoustu věcí zažít. Ten jeden dokonce strašlivou smrtí, rukou vlastního syna. Rozpoutala se spousta polemik mezi lidmi. Ale do jejich rodiny nikdo nevidí. Syn vypovídal, že byl pod velkým psychickým tlakem. A to je člověk asi schopen všeho. Nebo téměř všeho. Je mi líto obou. Otec by za pár dní slavil šedesátiny a syn třiatřicetiletý si zkazil celý život. Jak je to možné? Ale lidská psychika, lidská duše je asi něco moc moc křehkého. Sice nejde uchopit, připadá nám, že snad ani není, ale ona je. Jak soudit? Samozřejmě se to nemělo stát, aby vlastní dítě vztáhlo ruku na otce, ale .... Je tu právě to ale. V ten samý den, zřejmě také nad ránem zemřel náš velmi dobrý přítel, kamarád, parťák, který nezkazil žádnou legraci, rád tancoval a poslouchal trampské písničky. Zemřel na zahradě, ležel prý na trávě a díval se do nebe. A jak někde psal Jacques Prevért: "jezte na trávě, milujte se na trávě, a to nejradši hned, chudí nebo bohatí, jednou vám to tráva oplatí". V tomto případě ve věku 65 let to oplácí ta tráva trochu brzo. Možná takto skonat by si přálo dost lidí, možná všichni z nás /i když o dost později/, usnout na trávě, no řekněte, o tom se člověku může kolikrát jen zdát. A tak se omlouvám za tuto smutnou povídku, ale oba případy mě silně zasáhly. Oba ještě moc věcí plánovali, že postaví zimní zahradu, že se těší na vnouče a dceru, která s ním bude bydlet, jeden že pojede k moři, druhý do lázní... Bohužel čas je neúprosný a odměřuje každému stejně? Někdo za krátký život - život opravu prožije a někdo dlouhý život jen přežije a jak říkala moje babička, jsme tu jen jako na pouti. A jak řekl Charlie Chaplin: "Je cosi stejně nevyhnutelného jako smrt. A to je život..."