Povídka č. 104

A tak se mi stalo, že jsem zase ucítila vůni dětství. Byli jsme o víkendu na Moravě. Už léta letoucí, asi těch 30 let co se rozpadla JZD a statky a možná ještě dřív, jsem neviděla na poli u nás v okolí, cukrovou řepu. Když jsem byla ještě jako dítě školou povinné, chodila jsem řepu s babičkou na pole jednotit. Co to bylo? Velké pole oseté cukrovou řepou, když už rostlinky na jaře řádně povyrostly se rozdělilo na díly a každý díl byl někomu přidělen. Na začátku pole, u každého dílu byla dřevěná cedulka se jménem, čí ten a ten díl je. Babička, to vždy komentovala, že máme díl např. mezi Novákovou a Kadlecovou, tedy babička by řekla mezi "Novačkou a Kadleckou" a samozřejmě se jí zdálo, že mi ho máme horší. Už si nepamatuji, kolik řádků spadalo do dílu, ale asi různě. Řekla bych, že kolem třiceti. Když babička zavelela, jde se na řípu, vzala do láhve nebo termosky pití, něčím namazaný chleba nebo housky a motyčky na delším topůrku, to abychom se nemuseli tolik ohýbat, ale záda bolela stejně. Když jsme dorazily na pole, každá si vzala jeden řádek, babička někdy dva najednou a motyčkou se začal odstraňovat plevel a rostlinky řepy, které byly navíc a nechávaly se na určitou vzdálenost od sebe, tak jak se to dělá třeba s mrkví na zahrádce. Najednou se to nikdy neudělalo, protože než se došlo na konec řádku, tak to pěkně dlouho trvalo. Totéž se dělalo i s řepou krmnou. Na podzim v tomto čase, když už byly plískanice a záblo za nehty, tak se řepy vytrhávaly, dávaly na hromady a pak se muselo přijít s takovým rovným sekáčkem a každou hromadu rozdělit na hromady dvě. Na jednu stranu chrást, na druhou bulvu. Chrást se většinou zkrmil kravkami a bulvy se odvezly do cukrovaru. Jenže ten už také neexistuje. A tak když jsem uviděla na poli na Moravě dvě ohromné haldy cukrové řepy, dívala jsem se na ně tak fascinovaně, že manžel zastavil. Dnes už jednocení i sklizeň samozřejmě zastává mechanizace. Já vystoupila z auta s igelitkou a nasbírala si pár bulev, které se zatoulaly do příkopu. A v tu chvíli jsem ucítila vůni hlíny, vůni té cukrové řepy a zase tu vůni dětství...