Povídka č. 47

Z kostela na náměstí vycházeli lidé ve smutečním oblečení. Před vchodem bylo už připravené auto, pak následovala rakev a za ní pan farář, ministranti a pozůstalí. Auto nebožtíka odveze zřejmě do krematoria, jak se to dnes většinou praktikuje, a pozůstalí si vyzvednou jen urničku s popelem. Poslední dobou už se málo ukládá do hrobu. A tak si říkám, co vlastně po nás zbude, co naši potomci po nás najdou? Jen popel? Dnes když se odkryje nějaký hrob z x-tého století je to pro archeology svátek. Pamatuji si jako malá holka, že okolo naší vesnice občas procházel smuteční průvod. Ubíral se do další vesnice vzdálené dva kilometry, kde byl kostel a hřbitov, a to už průvod měl většinou za sebou určitě také dva kilometry. My s kamarádkou si sedly na mez a smuteční průvod pozorovaly. Jel takový jakoby zasklený povoz, kočár a v něm rakev a ten povoz táhli dva koně a na hlavách měli černé chocholy. Už si nepamatuji, jestli někdo šel před povozem, asi ministrant s křížem a jestli s průvodem šel i pan farář nebo na pohřeb čekal až v kostele. Za vozem šli nejbližší příbuzní a pak celý průvod lidí, většinou skoro celá vesnice. A pokud nebožtíka znala i naše babička a ostatní lidi z vesnice, přidali se k průvodu. V průvodu šlo i několik muzikantů a vyhrávali smuteční písničky. Stejně tak nesměli chybět hasiči, kteří někdy drželi pak v kostele čestnou stráž. Věnce viseli na povozu a každá žena nebo dívka měla v ruce kytičku. Většinou astry, jiřiny, lilie, pivoňky, prostě kytičku, která právě kvetla na zahrádce. Tu pak hodily do hrobu na spuštěnou rakev. Smuteční obřad se mší se většinou ještě koná, hlavně na vesnicích a malých městech. Ale právě to ukládání do hrobu už málo kdy. Ze hřbitova pak většinou šli všichni pozůstalí i známí do místního hostince za vyhrávání muziky, ale už ne písniček ve smuteční tónině, které měl zemřelý rád, ale pěkně zvesela. Prý ho šli zapít. No, dobrý důvod k napití a hostině. Tak ať po nás nezůstane jen ten popel a pálenka... jak zní název jedné divadelní hry.